Lorelei

 

Občas ten pocit asi známe všichni. Chtěli bychom být v dané chvíli raději někým jiným, nebo pokud už musíme být sami sebou, což musíme žejo, abychom byli někde hodně daleko. Pokud možno na jiné planetě. Tak přesně takové pocity měla Lorelei, když se toho rána probudila pod tlustou rukou těžce funícího Ramireze DelPietro a k tomu zavalená jeho pupkem. Lehké pálení mezi jejími stehny jí připomělo, že se s ním vyspala. Kurva, kurva, seš zase kurva, proběhlo jí hlavou. A když si uvědomila, že to bylo vlastně nejspíš k ničemu, začalo se jí dělat špatně. Přitom všechno začalo docela slibně. Ramirez DelPietro byl, tedy vlastně je, majitelem prosperující společnosti zabývající se těžbou břidlicového plynu v pobřežních oblastech Argentiny a ona za ním jela coby manažerka německé investiční společnosti s nabídkou, o které si myslela že se nedá odmítnout. Podezřelé jí mělo být už to, že DelPietro nebyl z nabídky ani z daleka tak nadšený, jak by se dalo předpokládat. Ale co na plat. Břidličný plyn byl jistou evropskou komisí označen za "čistý", takže pro firmu, pro kterou pracovala Lorelei by dotace spojené s investicí představovaly doslova zlatý důl. Lorelei tušila příležitost kariérního postupu a rozhodla se přesvědčit svého nadřízeného, aby jí do Argentiny poslal. No a vzhledem k tomu že s přesvědčováním mužů obvykle neměla příliš práce, zanedlouho seděla se svu kolegyní Gretschen na palubě letadla mířícího do Buenos Aires.

 

Ramirez DelPietro byl malý, tlustý a plešatý asi padesátník. Přijal je ve své kanceláři zprvu poněkud zdrženlivě. Při pohledu na Lorelei, která sice měla možná pro někoho postavu trochu moc hranatou, ale byla štíhlá, symetricky stavěná a o hlavu vyšší než Ramirez a hlavně měla blond vlasy a mohutný, skutečně mohutný výstřih a vždy uměla vzbudit v mužích zájem, mu však v očích zaplál chtíč zvířete. Najednou byl přístupný jakémukoliv jednání. Ramirez DelPietro je provedl kancelářskou budovou a pozval je na na večírek, kerý se měl shodou okolnosti večer toho dne konat u přležitosti zakoupení jeho prvního tryskového letadla (předtím měl několik turbovrtulových), načež je pro zaneprázdněnost nechal odvézt do jejich hotelu.

 

"Co si o něm myslíš?", zeptala se Lorelei když se na pokoji převlékaly

"Myslím že se s náma zdržoval jen proto, že tě chce vojet. Je to fakt nechutný čuně." Gretschen byla štíhlá modrooká brunetka a Lorelei si o ní myslela že je trochu úzkoprsá.

"To jako proto že po mě vyjel je nutně prase?", zeptla se naoko nechápavě.

"Tak jsem to nemyslela a ty to dobře víš." Obě děvčata se zasmála.

"Ale prostě bych si na něj dávala pozor, může být nebezpečnej," pokračovala po chvíli Gretschen. "Kdoví v čem vlastně jede. Nebylo ti divný, že s náma vlastně vůbec nic neprobral? Na všechno odpovídal vyhýbavě a všechno odsunul na později."

Lorelei si načechrala své odbarvené vlasy do objemného účesu a řekla "To nech na mě".

Na večírku pochopitelně probíhalo všechno poměrně předem předvídatelně, i když se nedá říct že podle původních představ samotné Lorelei. Ramirez DelPietro z ní prakticky nespustil oči. Ztrávil s ní celý večer a dával si záležet zejména na tom, aby měla pořád plnou skleničku, což bylo, jak se ukázalo její jistou slabostí v této situaci. Grtschen, která jen pomalu usrkávala své mojito s dvojitou Havanou se dala do řeči s jedním Američanem a později se snažila Lorelei přesvědčit, aby odešly. Na toaletě jí naznačila, co se dozvěděla od Američana.

"Steve, ten Američan, mi řekl něco asi dost důležitýho."

"Steve?", zasmála se ironicky Lorelei. "Tak ty už víš dokonce i jak se menuje?" Právě si připadala obdivovaná a žádoucí, jako sexuální bohyně. Dokonce si několikrát poskočila jako holčička, která dostane nového My Little Ponnyho. Gretschen jí najednou přišla jako ustaraná šedá myška snažící se jí překazit moment triumfu. "To je ten vysoký hubeňour?"

"Není to hubeňour", protestovala Gretschen už naštvaně. "Teda proti tomu tvýmu objevu vlastně je. On přiletěl s tím letadlem co ho Ramirez koupil, proto je na večírku a vypadá to že ví něco o tom břidličným plynu."

"Jo? A co ví?"

"Že žádnej není."

"Jak to myslíš, že žádnej není?", Lorelei se zatvářila tak překvapeně, až jí schválně z ruky vypadla řasenka.

"Prostě náš Ramirez pod titulem těžby břidličnýho plynu leglizuje něco poněkud nelegálnějšího," pokrčila Gretschen rameny, založila si paže k loktům a ani jí nenapadlo sehnout se pro tu řasenku.

"Kecy," zamračila se Lorelei a taky řasenku nechala ležet. "Ramirez je vlastně fajn. Je chytrej."

"Když myslíš," odsekla Gretschen. "Ale já tě varuju, tomu Američanovi věřím rozhodně víc než jemu. Z Ramireze mám husí kůži."

"Někdy se jako husa i chováš." Lorelei zaklapla kabelku a otočila se k odchodu. Snažila se nevnímat, jak jí Gretschen klidným hlasem odpovídá že ona se zas někdy chová jako kurva.

 

Nedá se říct že by se jí Ramirez nějak fyzicky líbil. Snad i vinou zkonzumovaného alkoholu se jí však zdálo že z něj vyzařuje jakási primitivní síla, které je jí zatěžko odolat. Snad za to mohla i jeho bezprostřednost a jistá samozřejmost s jakou ostatní komandoval. A ano... on už komandoval vlastně i ji samotnou, uvědomila si že jí prakticky nedává prostor pro vlastní rozhodování. Je to zvláštní, ale uvědomila si že i přes její postavení jí to imponuje. Přijde jí to "chlapácké". Věděla že Gretschen by s ní naprosto nesouhlasila. Ale co? Kdo je to vlastně Gretschen? Teď je tu ona, Lorelei, opilá vědomím své vlastní smyslnosti. Nebránila se když jí začal osahávat. Dokonce opětovala jeho polibky a nechala se jím odvést k jeho autu. Záměrně se vyhnula přímému Gretscheninýmu pohledu. Věděla co si myslí. Děvka. Ale přestože to vlastně ani nechtěla udělat, věděla že si dnes v noci Ramirez DelPietro vezme co chce. A že se jí to možná bude i líbit, i když jí ze sebe samé bude zase ráno špatně. Děvka, pomyslela si znovu. Ale pak nastoupila do auta.

 

Její mysl se vrátila do současnosti. Odsunula Ramirezovu ruku a přetočila se k okraji postele. Neprobudil se. Vstala a začala se hbitě oblékat. Kruci, ještě kabelku. Protáhla se chodbou a ve spěchu se vyklopýtala z Ramirezovy vily stojící na okraji Parqal del Retivo. Zamžourala v prudkém přívalu denního světla. Rychlým naučeným pohybem si přes sukni upravila polohu kalhotek, které jí trochu zalézaly tam, kam neměly a uvědomila si že vlastně neví kde je. Došla k nejbližší zastávce nadzemky, vytáhla telefon a zavolala Gretschen. Ta to naštěstí vzala hned.

"Potřebuju poradit", její hlas zněl teď pokorně. Jak se dostanu do hotelu z Ramirezovy vily, je tu zastávka Edificio Kavanagh." Na druhé straně se nejdřív ozvalo počkej. 

"Není to daleko," ozval se pochvíli ze sluchátka mužský hlas, ve kterém poznala hlas toho Američana. "Nastup na té zastávce do nadzemky, je to lepší než taxíkem a je to asi tři zastávky. Vystoupíš přímo před hotelem Sheraton."

 

Lorelei přistupila k okénku pokladny s lístky. Podala Pesso a dostala zpátky 15 centů, o které by asi evidentně stál jakýsi klučina sedící pod okénkem s nataženou rukou na vozíku. Lorelei, přestože se svým úsudkem k vlastní škodě často neřídila, uměla dobře odhadnout lidi a poznala že chlapec není žádný mrzák a že své postižení jen hraje. Vrhla na něj jeden z těch přísných pohledů svých hnědých očí, které by dokázaly zpražit na uhel i hlubokozmraženou makrelu vylovenou pod ledem v Severním moři a zatímco svých 15 centů pomalu vložila do peněženky a tu pak do kabelky, lámanou španělštinou mu doporučila, aby šel radši do školy.

 

Před nástupem do vlaku si ze zvyku sáhla na náprsní kapsu halenky, kam prve dala telefon. Ten malej hajzl! Nechala vlak vlakem a odcupitala zpátky ke kase. Klučinu, vozík a pochopitelně ani telefon tam už nenašla. Na zemi zato ležela nějaká knížka. Zkus životní úspěch, stálo velkými písmeny v angličtině kolem fotografie tlustého plešatého, samolibě se tvářícího pána, patrně autora. Vlastně jí připoměl Ramireze. A protože člověk málo kdy prošvihne příležitost k sebemrskačství, sehla se a knížku zvedla. Za chvíli tu byl další vlak nadzemky.

 

K hotelovému pokoji dorazila právě když od Gretschen odházel Steve. Rychlá pusa. "Zavolám". Pak si Steve všiml přicházející Lorelei. "Ahoj," usmál se typickým širokým americkým úsměvem. "Ahoj," neusmála se Lorelei a protáhla se kolem něho do pokoje. Zavřela dveře a opřela se o ně zády. Z ruky upustila na zem kabelku. Proti ní stála Gretschen, přes sebe jen velké modrobílé triko ve kterém obvykle spala. Mžourala na ní rozespalýma očima a křížila nohy ve snaze zakrýt po vnitřních stranách jejích stehen stékající stopy po činnosti, kterou před chvílí prováděli se Stevnem.

"Co na mě tak koukáš?", vyjela na ní s předstíraným hněvem. "Myslíš že nevím proč tu přede mnou křížíš nohy? Ale do koupelny jdu první já, pálí mě píča."

"To ho má tak velkýho?", zeptala provokativně Gretschen.

"Ani ne," odpověděla Lorelei.

"Steve docela jo," vychloubala se Gretschen. "A taky mě klátil tak dlouho až jsem sama nemohla." Po očku sledovala jestli to na Lorelei udělá dojem. "Jo, taky tam potřebuju."

 

Lorelei ze sebe shodila šaty. "Pokaždý děláš jako by to bylo poprvý. A to se mi na tobě líbí, ty mrško."

Za chvíli už Lorelei ve vaně svými dlouhými prstíky vymývala z Gretscheniných pysků malé Stevny a děkovala prozřetelnosti že ona použila prezervativ. Z představy na Ramirezovo semeno se jí teď zvedal kufr. Ani se po sprše neutíraly a svalily se spolu v obětí na postel. Lorelei si potřebovala nutně spravit chuť někým krásným. Přejela jazykem po Gretscheniných bradavkách, pak níž, zastavila se na chvíli u pupíku, který olizovala a pak pokračovala k podbřišku. Gretschen vydechla a prudce roztáhla stehna. Lorelei jí jemně olizovala poštěváček, ale pak jej silně zmáčkla až Gredschen vykřikla. "A to máš ty potvoro za ty tvoje řeči o tom, jak byl dobrej Steven," řekla hrubým hlasem. Ale pak její rysy změkly a začaly se líbat.

 

"Gretschen," zeptala se Lorelei, když už se ten den podruhé osprchovaly. "Co ti vlastně říkal Steve o tom Ramirezovi?"

"Přesně to, co jsi nechtěla slyšet. On neobchoduje s břidlicovým plynem, ale s drogama. A taky to docela podle všeho umí s ovlivňováním zákonů a tak. Myslím že bysme měly zvednout kotvy. A ještě dnes."

Lorelei vykoukla z okna. "Myslím že támhle přijel Ramirezův řidič."

Gretschen vzala do ruky telefon a vytočila Stevena. "Máš ty letenky?", zeptala se. "Dobře, vyzvedni nás prosím, možná budou komplikace."

"Jaký letenky?"

"Do New Yorku. Za dvě hodiny."

"New York?"

"Je z New Yorku," odpověděla Gretschen, "a pryč prostě musíme." K tomu ovšem nebylo co dodat.

 

Za nedlouho se ozvalo zaklepání na dveře. Byl to Ramirezův řidič.

"Co chcete," zeptala se Gretschen, která dveře otevřela. Šofér žmoulající oběma rukama svou čepici se slizce usmál. "Seňor Ramirez si přeje s vámi obchodně mluvit. S oběma."

"Řekněte mu, že nabídka už není platná," odpověděla Gretschen a chtěla mu zavřít dveře před nosem. Řidič však neměl problém Gretschen přetlačit. Vrazil do pokoje a udeřil ji až upadla. O moment později držel v ruce pistoli. "Dámy jistě prominou, ale když seńor Ramirez něco chce, je radno mu vyhovět."

O chvíli později už zahnal obě překvapená děvčata do výtahu, ruku zasunutou  kapse saka, kde měl schovanou zbraň. Dole ve chvíli kdy vycházeli z výtahu právě vešel do vestibulu hotelu Steve. Zatvářil se poněkud překvapeně. Ramirezův řidič ho poznal a chtěl vytáhnout pistoli, aby si vymohl volný průchod, ale ta se mu na moment zadrhla v kapse. Steve na nic nečekal, jedním skokem byl u něj a vší silou ho nakopl do koulí. Následně mu pěstí přerazil čelist. Šofér se bez hlesu skácel k zemi, kde si v klidu začal krvácet z úst a vydávat chrčivé zvuky. Steve zatřepal dlaní a několikrát sevřel prsty, snad si nic nezlomil, ale že ta rána sedla! Pak odkopl pistoli někam pod topení a sebral klíčky od Ramirezova auta.

"Dělejte," křikl na Gretschen a Lorelei. "Do auta!" Sotva nastartoval, prudce vyrazil vpřed. "Doufám že se ten buzerant neprobudí dřív než odletíme!" Uvědomil si, že aby se v pořádku dostali na letiště, nesmí být příliš nápadní, proto zvolnil a neporušoval předpisy. Skoro celou cestu všichni mlčeli. Gretschen občas vrhla na Lorelei otrávený pohled a dokonce i Steve na ní přes zrcátko občas pohlédl ne zrovna nadšeně.

"OK, OK, OK," vysypala ze sebe, když už to nemohla vydržet. "Vy si zkrátka myslíte že za to všechno můžu já." Oba přikývli. "Ale myslíte že jsem to tak snad chtěla? Víte vy vůbec jakej jsem měla zkurvenej den? Doufám že mám pas, sakra," začala se se hrabat v kabelce, zatímco Steve za volantem poněkud znervózněl. "Mám."

 

Steve dojel před letiště tak akorát aby se nemuseli stresovat. Zastavil přímo před terminálem. "Hej kámo, tady nemůžeš stát, tady ti to vodtáhnou," zavolal na něj nějaký somrák s vidinou nějakého toho Pessa za informci. "To nevadí kámo, já už ho nebudu potřebovat, chytej!" Zavolal na něj Steve a hodil mu klíček. "Projeď se, jestli máš chuť."

 

V letadle seděli v řadě s nějakým českým párem. Ona oslnivá blondýna se zlatistě zářícími vlasy, on typický pozůstatek rádobypodnikatelské atmosféry českých porevolučních 90tých let minulého století. Lehce přičmoudlý, na krku zlatý řetěz, tepláková souprava známé značky coby znak blahobytu a nekonvenčního přístupu, bílé ponožky v bílých adidaskách a víra v to, že peníze nesmrdí a pro peníze taky nic nesmrdí. Celý let prakticky nepromluvil, jen retardovaně kýval hlavou v rytmu hip hopu, který si pouštěl do sluchátek tak nahlas, že to i přes hluk v letadle slyšely zřetelně čtyři řady okolo. Blondýnu zajímalo co to Steve čte. Ten se totiž nudil a vzal si od Lorelei tu knížku, co našla místo svého telefonu. Měla jí pořád v kabelce.

"Ale, to je taková blbost. Psal to nějakej zakomplexovanej idiot, co by rád lidem říkal jak mají žít. Třeba tady. Na víc jak deseti stránkách vysvětluje jak nikdy nedělal nic co ho nebavilo a že to nemáme dělat. Já ti něco řeknu. Já vpodstatě dělám to co mě baví, ale kdybych celej život nedělal nic co mě nebaví nebo netěší, nemohl bych dělat to co mě baví. Je to prostě šulín."