V – Mjölnir

 

 

        Dorazili na základnu. Briana Colea poslali domů a sestoupili do podzemí. Isarnský a toburský svaz se přiblížil k blokádě, která nebyla daleko od Země. Jören prohlásil, že nechce nic riskovat.   

        „Zavřeme tady vězně do stáze a osvobozené zajatce odvezu Mjölnirem na základnu ve Švédsku, až se podaří prolomit blokádu, někdo pro ně přiletí. Tamti evidentně nevědí, že je tady Mjölnir, což by mohlo poměrně výrazně změnit poměr sil. Teď pojedem se Suzanne pro něj k pobřeží, zatím chci, abyste nahoru vyvezli dvě konformní pumovnice a tolik střel, co se tam i do nákladového prostoru Mjölniru vejde. Chci aspoň dvě subprostorový a zbytek půl na půl s dlouhým a krátkým dosahem.“

        „Je ti jasný že se potom odsud kolmo neodlepíš?“, upozornil ho Persi.

        „S pomocnýma motorama SPRD jo.“

        „Zboříš nebo přinejmenším poničíš stodolu.“

        „A není to teď jedno?“

        „No vlastně…“

 

        „Jedna loď? Jedna loď změní poměr sil?“ divila se Suzanne, když řídila Mini cestou k pobřeží.

        „Mjölnir není jen tak nějaká loď“ mrknul na ní. „Je to vysoce manévrovatelný těžký bojový aerokosmoplán navržený speciálně pro samostatné dálkové mise a koncipovaný jako kombinovaná palebná platforma vhodná i pro modifikovaný kanon KCX. Představ si zbraň, která dovede v hlavni usměrnit svazek energie a přeměnit ho na šedesátikilový wolframový ingot, který hlaveň opustí téměř rychlostí světla.“

        „Ale to přece není možné!“ zvolala Suzanne. „V cíli by měl takový projektil…“

        „Energii limitně se blížící nekonečnu!“ Dokončil Jören.

        „To přece nejde! I naši inženýři se snažili takovou zbraň sestrojit a vzdali to!“

        „Asi jsme lepší inženýři“ smál se. „Nebo to spíš souvisí s naším způsobem letu rychlostí nad ekvivalentní rychlost světla. Umíme díky tomu vyrobit ohromné množství energie a indukovat ho v cívkách existenčních transformátorů, které jinak slouží pro průraz mimo prostor. Zbraň jsme dokončili bohužel až po útoku Areschlochanů, jinak bychom je asi mohli včas odrazit. Je ideální právě proti velkým svazům nebo blokádám, ale má specifický způsob nasazení vyžadující obvykle součinnost více lodí, takže nám nezbude než improvizovat. Má pochopitelně malou kadenci a nabíjení i palbu provází dost demaskujících a jinak rušivých jevů a není to příjemné zrovna dvakrát ani pro vlastní posádku. Ovšem jakmile je projektil jednou na cestě…“ dramaticky se odmlčel. „Cíl po zásahu přestává okamžitě existovat a řetězovou reakcí je ohroženo i jeho široké okolí. Ve dvou případech jsme při zkouškách zaznamenali po dopadu na cíl i vznik singularity, ovšem ta při její počáteční hmotnosti neměla moc dlouhý trvání. Jednou singularita pohltila i střílející platformu, když nabíjení trvalo moc dlouho, naštěstí to bylo bez posádky.“

 

        Zanedlouho byli na pobřeží. Svítalo. Jören odeslal příkaz a na horizontu jakoby se objevila světlá skvrna. To Mjölnir setřásal zpěněnou mořskou vodu a dral se vstříc pro něj přirozenějšímu prostředí. Kolmo vystoupal do výšky asi necelých deseti metrů a začal se blížit. Z jeho tmavě modrého trupu a stříbrných křídel stále stékala vodní tříšť.

        „To je nádhera“ vzdychla Suzanne, když se přiblížil. Jörenovi zářily oči.

        „Ty jsi ještě neviděla tenhle typ? Otevřu nákladový prostor, otoč to a pomalu tam vjeď.“

       

        Na palubě bylo Mini zajištěno šedivým objetím poddajného stacionárního pole, které se přizpůsobilo jeho tvaru.

        „Tak jo, jdeme do kokpitu.“ Ten je kvůli vysokým rychlostem, jimiž se Mjölnir může pohybovat v atmosféře umístěn poněkud netradičně, až v těžišti.

 

        Vystoupali z nákladového prostoru do obytné sekce, kde bylo i několik spacích kójí, kterou prošli dozadu. V kokpitu byla tři sedadla, z nichž ze všech bylo v případě potřeby možno loď řídit. Bylo tam pár displejů a záložních analogových přístrojů, ale jinak byly všechny informace přednostně zprostředkovávány holograficky. Bionický počítač, faktický mozek lodi s vlastním vědomím byl navíc napojen na mysl velitele, takže některé úkony loď prováděla jakoby s předstihem. Někdy se ovšem stávalo, že na něj velitel přenesl svou psychózu, což potom řadu věcí komplikovalo.

       

        „Tohle je moje království“ spokojeně zamumlal, když se poutal. Přešel z visu do vodorovného letu. Trochu přidal plyn a zrychlení je přitlačilo do sedaček s překvapující silou.

        „Teda to zrychluje docela zodpovědně“ podivila se Suzanne. Ještě necestovala na isarnské kosmické lodi.

        „A to jedem na půl plynu“ zubil se. „Chceš si to zkusit?“

        No ještě aby ne!

 

        Za chvíli byli zpátky u základny. Vězňové už přes značné protesty, které jim nebyly moc platné, odpočívali ve stázi. Pomocí manipulátoru na návěsu Scammellu na hřbet Mjölniru navěsili konformní externí úložiště zbraní, naložili Jörenovu subkompaktní loď, doplnili výzbroj a pod centroplán upevnili pomocné startovací rakety SPRD.

       

        Všechno potřebné, co bylo ve stodole umístili alespoň do výtahu, protože motory SPRD udělají při zvedání plně naloženého Mjölniru, který teď vážil přes tisíc tun docela spoušť.

        „Všichni nastupovat, není času nazbyt!“ Osvobození zajatci se usadili v obytném oddíle Mjölniru a Mio s Persim vzlétli a dychtivě očekávali blížící se malý Armagedon.

 

        Jören si zapálil cigáro umotané z purpurového isarnského tabáku a mrknul na Suzanne.

        „Připravená to zvednout?“

        „Já?“ Suzanne se snažila kašláním zamaskovat zakoktání.

        „Jasně že ty. Nerad to říkám, ale poznal jsem jediného pilota lepšího, než jsem já. Baví mě sledovat tě, ať už řídíš cokoliv, snad víc než kdybych řídil sám. Neboj, budu ti říkat, co máš dělat a navádět tě.“         Suzanne se rozzářily oči a zase na chvíli hodila veškeré starosti za hlavu.

       

        „Dík“ řekla. „Člověk si ve skutečnosti asi musí být sám sebou hodně jistý, aby mohl říct něco podobného, jako jsi mi řekl ty. Dosud jsem moc takových nepotkala a chtěla bych ti říct, že ať se stane cokoliv, budu ti vždycky na blízku.“

 

        Start. Motory SPRD se s třesknutím zažehly a vytvořily viditelnou tlakovou vlnu, za jejímž čelem se draly plameny v objetí světle šedých spalin. Stodola se otřásala a zanedlouho se zřítila střecha. Proud spalin vytrhával ze stěn kameny a kusy příjezdové cesty. Mjölnir se pomalu zvedal.

       

        „Fajn, teď přidej plyn a rozleť ho vodorovně.“

        Stroj se zachvěl, jak přešel na aerodynamicky generovaný vztlak.

        „A teď to vem nad moře, odhodíme motory SPRD. Ale pomalu, neměla bys překročit rychlost zvuku.“

        „Dobře, motory odhozeny, hezky tomu nalož a letíme na Haparandu.“

       

        Suzanne si chtěla vyzkoušet přídavné spalování. Zaražené hluboko do pilotního křesla se jí od vnějších koutků očí táhly slzy dojetí.

        „Trochu uber“ krotil jí Jören „už takhle tam máš tři machy. Počkej s tím, až poletíme do Vesmíru!“

 

        Základna ve Švédsku byla jedinou isarnskou základnou na Zemi, o které lidé, tedy někteří, věděli relativně dobře, patřila ovšem mezi nejpřísněji utajované objekty Flygvapnet. Tak jako se totiž před tisíciletími spřátelili Lesurioti s Egyptem, Isarňané po staletí udržovali kontakt se Švédy. Jen málo jich ovšem vědělo o pravém stavu věcí.

 

        Nyní se Mjölnir s vypnutým NSSDT řadil za několika Gripeny na přistání a jejich formace vypadala tak trochu jako táta kačer letící s malými káčátky.

        „Tak“ naváděl Jören Suzanne „drž ho hezky nataženýho, autopilot se hned zkalibruje na jejich ILS. Jakmile budeš nad prahem dráhy, odpoj automat tahu, tlačítko na plynové páce nebo to přeletíš.“

        Za chvíli se už z podvozkových kol Mjölniru vyvalil oblak dýmu, jak se roztočily o VPD.

        „Výborně, zajeď támhle k těm hangárům, myslím že generál Magnus Olofsson už sem spěchá, co mu dopravní předpisy stačí.“