XI – Podzimní déšť

 

        Jören se probral až na marodce na základně ve Švédsku. Nikoliv v té podzemní isarnské části, ale na povrchu. Persi tam přesunul z Mjölniru medicomp a jeho zranění se začínala pomalu zacelovat. Pokusil se vstát, ale zjistil, že to prozatím nebude nejlepší nápad. Za nedlouho se objevil Persi spolu s pěknou blonďatou sestřičkou.

        „Jak jsem se sem dostal?“

        „To ten zelenokrevnej psychouš. Voni jako občas překvapěj. Asi sledoval váš souboj a líbil se mu. Trochu tě zašil, aby ses úplně neodšťavil, ale daleko si k tomu neměl, a zavolal mi, že ti mám poslat raketovej padák, do kterýho tě navlík. No a pak už jsme letěli sem, byl jsi mimo asi tři hodiny, medicomp tě radši držel chvíli v limbu. Jo a Mjölniru cestou odešel v tomhle pořadí levej motor, klimatizace, počítač a nakonec i reaktor. Naštěstí si tam měl dost paliva, abych to sem dotáh i bez reaktoru.“

        „No to se dalo čekat, holt teď bude potřebovat řádnej dištanc na údržbu. Co Brutal, dostal zásilku?“

        „Jo, teď je s ní na cestě k Lesuriotu, brzo by mělo být jasno.“

 

        Jasno bylo další ráno. To už Jören vstal z postele. Přišla zpráva od Brutala, že areschlochské bitevní lodi se odmítly vzdát, pročež byly všechny zaměřeny isarnskými loděmi vybavenými kanony KCX a pro jistotu i toburskými loděmi s fázotrony, a  podle návodu Suzanne bylo vypnuto planetární ochranné pole. Areschlochské lodi se pokusily vypálit své střely na lesuriotská města, ale byly téměř okamžitě zničeny. Lodi i střely.

 

        Jören s Persim souhlasili, že krátce pomůžou Britům, Švédům a Norům se zkoumáním ukořistěných lesuriotských lodí. Oba o nich věděli poměrně dost a úmluvě o neovlivňování méně vyspělých civilizací to neodporovalo. Lodi byly přece Pozemšťany zajaty, byť s malou pomocí.

 

        Toho dne si vzal Jören na základně jednoho Gripena a odletěl do Londýna. Když v Hendonu sjížděl z dráhy k hangárům, trochu se zhrozil. Zatímco Švédové se všechno snažili udržet aspoň trochu pod pokličkou, Británii zachvátila „ufonská“ horečka. Vítali ho reportéři, televize i několik transparentů. Nedalo se říct, že by na to měl zrovna náladu, ale bylo to do jisté míry nevyhnutelné. Poskytl několik rozhovorů a s výmluvou na svá zranění se nechal schovat několika ochotnými příslušníky RAF, kteří ho potom dovezli k bytu Suzanne. Chtěl si srovnat myšlenky a snad se s ní i definitivně rozloučit.

 

        Netrvalo dlouho a někdo zazvonil. Byla to ta drobná blondýnka, se kterou viděl Suzane v Big Red.

        Když ho spatřila ve dveřích, překvapeně vykřikla:

        „Ježiš to seš ty! Viděla jsem tě teď v televizi, ty seš ten ufon, co prej zachránil svět! Vždycky jsem si myslela, že Suzy je odjinud, ta na to vypadá víc než ty, hihihi. Jo, jsem Jenny.“

               

        Jenny se kolem něho protáhla a hledala Suzanne. „Suzy, Suzy!“

        „Jenny,“ Jören jí chytil za rameno. „Suzanne tu není, posaď se.“

 

        Vyprávěl jí celý příběh.

        „Takže fakt byla z Vesmíru“ vzlykla a rozmázla si rukou už tak rozpité oční stíny. „Ona byla zvláštní, někdy z ní šel až strach, ale když jsem jí víc poznala… musím říct, že v ní bylo tolik lidskosti, kolik jsem nepoznala u většiny lidí, jestli mi rozumíš.“

        Rozuměl. Naprosto přesně.

 

        Když Jenny odešla, svalil se na postel a zabořil obličej do polštáře. Ještě z něj cítil Suzanninu vůni. Do parapetů oken bubnoval podzimní déšť.