III – Základna

 

 

        Nebylo příliš rozumné zdržovat se dlouho na jednom místě, ale zase se jim nechtělo schovávat na palubě kosmické lodi. Vyjeli si proto na výlet mimo Londýn. Jören dělal před Suzanne tajnosti, ale ona přesto tušila, že Isarňané mají na Zemi své základny.

 

        Přestalo pršet a silnice trochu oschly, tak si Jören vzal motorku, ale Suzanne dala přeci jen přednost autu.

        „Tak skvělá jezdkyně je sluníčkovej jezdec?“ rýpnul si a políbil ji.

        Chytla ho za tvář a s povytaženým obočím mu odpověděla, že je na ní sice trochu zima, ale hlavně že někdo se musí obětovat a vézt věci. No jo, vlastně její věci.

        „Já si to pak od tebe na chvíli půjčím, i když koukám, že to taková zábava nebude. Pětistovkovej dvouválec, vzduchem chlazenej, nejvyšší výkon už v necelých deseti tisících…“

 

        Motorku si koupil v bazaru v den přistání na Zemi, protože mu to přišlo nejméně nápadné. A protože toho dosud na dvou kolech moc nenajezdil, radši si vybral něco krotčejšího.

 

        Jeli do Dartmooru, kde měli Isarňané jakousi malou základnu s úložištěm. Sami takovým skrýším říkali Studnice. Chtěl tam nechat motorku, protože mu bylo líto se jí úplně zbavovat, ale když teď mají Suzannino Mini a zítra má přistát to překvapení, nemělo moc smysl na ní jezdit. Poblíž Bristolu na něj Suzanne blikla a sjela k benzínce.

        "Něco ti musím říct o tvém jezdeckém stylu" řekla mu, když zaparkoval vedle ní. "Jednak není zrovna dobrej nápad brzdit uprostřed zatáčky, protože se ti motorka narovná a taky když se nakláníš do zatáčky, nemusíš se snažit rovnat horní část trupu nahoru. Líp do apexu stejně neuvidíš a jen si ji rozhodíš. Ale když na to myslíš, občas vysedáš pěkně, to jo."

        "Aby ne, je docela zima a gumy to má tvrdý jako kámen" odpověděl otráveně.

        "Tak proč si je nenecháš vyměnit?"

        "Má to cenu? Zítra přiletí Persi a Mio a vezou mi překvapení. A já tuším co to překvapení je. Malá nápověda, dá se na tom i jezdit."

        "Že by subkompakt?"

        "Jo, konečně jsem si na něj vyběhal povolení, ale zatím mi přidělili jenom takovej cvičnej, tak jsem ho sebou ani do akce nebral."

        "Takže ti teď vezou něco ostřejšího?"

        "Asi."           

        „Každopádně mi to teď na chvíli puč“ vytrhla ho z přemítání.

        Upřeně jí sledoval, jak si natahuje modročernou kombinézu, ve které poznal lehký lesuriotský skafandr a nasazuje přilbu. Když si toho všimla, zarazila se a usmála se na něj.

        „Co je?“

        „Coby, jednak mě vzrušuješ“ přiznal „a hlavně jsem byl zvědavej, jak do helmy nacpeš receptory.“

        „No koukej, úplně normálně“ ona na to „dají se zmáčknout stejně jako tvoje vlasy a vůbec jim to nevadí. I u vás nebo u Pozemšťanů měly dřív vlasy podobný význam jako naše receptory, ale zapomněli jste je používat“ mrkla na něj.

        Vlastně nevěděl, jaký význam mají lesuriotské receptory. Snad se jí na to večer zeptá.

 

        Nejeli po dálnici. Suzanne to tady evidentně dobře znala a proháněla Jörenovu pětistovku technicky náročnými zatáčkami, že měl sám v autě co dělat, aby jí stačil. A na těch gumách, pomyslel si obdivně. Suzanne jako by s motorkou vytvořila jeden organismus, její pohyby vypadaly naprosto přirozeně a některé zatáčky projížděla driftem s takovou lehkostí, jako by to bylo zcela samozřejmé i za daného počasí a s daným obutím. Do zatáček sesedala s lehkostí vážky, až občas brousila protektory. Pomyslel si, že až jí uvidí na něčem silnějším, to bude teprve něco!

 

        Idylka brzy skončila. U vesnice West Camel si Jören všiml, že je něco sleduje. Prve sice proskenoval Suzannino Mini a nenašel nic, co by vysílalo, ale metod, jak je sledovat bylo víc. Tohle byl dron. Chvíli letěl v závěsu za Mini a Jören přemýšlel, co by mohl udělat. Jestli je bude chtít zastavit, stačí mu vyslat elektromagnetický impuls a zničí jak elektronickou jednotku řídící vstřikování Mini, tak cívku zapalování motorky.

        OK, co se dá dělat. Vypnul stabilizační program, stáhl okýnko, uchopil fazer a prudkým pohybem volantu a brzdami uvedl Mini do smyku. Jo, vybrala si dobře holka lesuriotská, oddychl si, když pevný podvozek vozítka provedl přesně to, co chtěl. Během piruety se mu při plném rozptylu zbraně podařilo dron "omráčit". Spadl na silnici a zastavil se o svodidla kousek od něj. Věděl, že jsou samoopravovací, takže se docela dobře může "vzpamatovat". Vrhnul se na něj svým armádním nožem, proříznul plášť a vyndal z něj centrální jednotku, vlastně malý, z hlediska pozemských počítačových inženýrů superpočítač se syntetickou neuronovou sítí.

 

        Suzanne si mezitím všimla, že se něco děje a vrátila se.

        „Co se děje? Dostal jsi smyk?"

        "Ale ne" ukázal na lesuriotský dron "volání domoviny asi."

        Její oči potemněly a rysy se zdály ještě napjatější.

        "Tam co jedeme, je to tam zabezpečené?"

        "Pokud já vím tak jo, měli bysme tam být stejně v bezpečí jako na palubě Mjölniru."

        "Pojď jedem!" polkla „jeď vpředu a nejkratší cestou."

 

        Bylo to nedaleko Two Bridges. Větší stará kamenná stodola někde na okraji chráněné oblasti. Jören tam dosud nebyl, ale Isarňané měli takových skrýší na Zemi několik, vlastně čtyři. O některých dokonce věděli spolehliví Pozemšťané, i když ani ti nevěděli všechno. Odemkl zámek vrat klíčem, který si prve podle lokace vyrobil na hmotovém modifikátoru Mjölniru a vjeli dovnitř. Uvnitř bylo možno v přítmí rozeznat mohutný starý náklaďák Scammell Contractor, Case Tractor a úplně vzadu na podvalníku částečně rozebraný Spitfire 21.

        "Nevypadá to tu úplně zodolněné" řekla zklamaně Suzanne.

        "Jen vydrž" opověděl a odeslal na display svého komunikátoru příslušný příkaz.

        Na podlaze se rozsvítil obdélníkový obrys asi patnáct na pět metrů.

        "Dobře, popojeď s tou motorkou mimo obdélník, tohle je výtah."

 

        Část kamenné podlahy ohraničená světelným obdélníkovým obrysem se bez zjevných podpěr neslyšně zvedla do vzduchu a odhalila kovovou plošinu. Jören na plošinu natlačil motorku a pak tam vjel Mini Cooperem. Sjeli do hloubky asi tisíce metrů, kde se jim ukázaly masivní kovové dveře. Jören přitiskl na senzor, který ověřil, že je Isarňan svou dlaň a dveře se zasunuly do strany. Ten, kdo nic podobného neviděl, si musel připadat jako lord Carnarvon, když otevřel Tutanchamonovu hrobku. Suzanne založila ruce v lokte, několikrát se nadechla, než promluvila, pak natáhla ukazováček, což je u Lesuriotů nikoliv první prst po palci, ale druhý, zavrtěla hlavou a skoro se zakoktala.

        "Radši nechci vědět, jak jste to nashromáždili, proč to tu máte a kolik podobných komor tu máte. Jenom to co jsem stačila zaznamenat má cenu desítek milionů liber! Pro to by spousta Pozemšťanů byla ochotna vraždit!"

        Jören zařadil rychlost a vjel do komory.

        "Nejen Pozemšťanů, to tě ubezpečuju."

 

         Komora byla velká asi jako průměrná tenisová hala a byla tak nějak ze tří čtvrtin naplněná různými artefakty z různých dob a snad i světů. Od uměleckých děl po technické skvosty své doby a různá záznamová media. Vrátil se pro motorku.

        "Tyhle komory jsou na Zemi čtyři, protože jsme ji vyhodnotili jako poměrně bezpečnou jak z hlediska nebezpečí dopadu velkého asteroidu, tak možnosti vtažení do takového konfliktu, který by hrozil tak rozsáhlým zpustošením, jakým se od nás dostalo planetě Areschloch nebo jak několikrát málem skončila kvůli Areschlochanům a Ascendalům Isarna. No a teď nám to možná hrozí i od té vaší vykutálené nové vlády. Prostě jsme sem přesunuli alespoň zlomek toho podstatného, co jsme buď sami vytvořili, nebo objevili na jiných světech, z nichž některé už dnes neexistují, a na záznamových médiích je tu i větší část našeho současného poznání Vesmíru a naše historie. To všechno pro případ, že by Isarna snad byla doopravdy zničena. Jsou tu i lesuriotské…“

        "Dost!" zakřičela Suzanne a zakryla si uši "odveď mě z téhle hrobky pryč!"

           

        Vzal ji do náruče a odnášel jí zpátky k výtahu. Sjeli o dalších asi sto metrů níže a výtah se zastavil před dalšími dveřmi. Opět se identifikoval na skeneru dlaně. Dveře se otevřely. Za dveřmi se objevila široká osvětlená chodba s šachovnicovým vzorem. Suzanne chtěla vejít, ale Jören jí zadržel.

        "Opatrně, musíš našlapovat jen na světlé dílce, dokud není žádný Isarňan na druhé straně, je tu takový malý minový pole!" Došli k dalším dveřím a Jören musel znovu prokázat svou isarnskou biochemii.

       

        "Pořád ti to tu připadá ne tak úplně zodolněné?" zeptal se trochu ironicky Suzanne.

        "To záleží na tom, jestli tu dnešní noc strávíme bez jejich návštěvy" zkřžila nohy, spojila si ruce před klínem a povytáhla obočí.

        "Strávíme" odpověděl přesvědčivě. Vzal jí kolem ramen a po paměti jí odvedl do lázeňské místnosti. Všechny tyhle, dalo by se říct minizákladny na Zemi byly z pochopitelných důvodů standardizované a byly koncipovány tak, aby se v nich dala v případě potřeby strávit i poměrně dlouhá doba. Nebyly velké, ale dobře vybavené.

        "Dala by sis koupel ve vodě z lesuriotského moře?"

        Oči jí zazářily. Přeci jen byla pryč už docela dlouho.

        "Tak fajn" nastavil na panelu požadavek.

 

        Holografická projekce dokonce vyvolala i vizuální vjem typického pobřeží na planetě Lesuriot. Oproti Zemi trochu přitlumené namodralé světlo, na jeho vkus moc horko, ale ještě snesitelné, výrazná vůně solí, skalnatý břeh porostlý nízkou zelenomodrou a purpurovou vegetací a neskutečně hluboce modré moře. Takovou barvu mají přece oči Anneh, pomyslel si, ale hned se snažil tu myšlenku zaplašit.

        "Odlož si" mrknul na ni "já zatím skočím pro nějaký isarnský víno."   I jemu se dnes stýskalo po domovině.

 

        Zašel do jídelní sekce a vzal lahev vyrobenou v duirském království. To sice nepatřilo mezi nejlepší vinařské oblasti na Isarně, ale byl to jeho domov a nakonec to víno nebylo tak špatné. Když se vrátil do lázně, Suzanne už byla ponořená v malém bazénku, měla přivřené oči a na obličeji spokojený výraz.

        "Tohle jsem potřebovala, tohle mi tak chybělo" řekla když ho slyšela vejít.

        Podal jí sklenici s vínem a políbil jí na rty. Isarňané normálně neťukají. Napil se a zatvářil se podobně blaženě jako prve ona. Pak se napila i Suzanne a rozesmála se. Udiveně na ní pohlédl.

        "Tohle je… je to prostě dobrý víno. Ne, vážně, promiň, hihihi."

        Jören se zatvářil trochu dotčeně. Tak hrozný přece opravdu není!

        "Jestli chceš nějaký vaše, to tu je někde taky, ale nevyznám se v něm, tak ho budeš muset vybrat ty."

        "Nene, moc se omlouvám, chovám se strašně neomaleně. Fakt je dobrý" její oči se smály.

        Vzal jí sklenici z ruky, obě postavil stranou a vlezl k ní do vody. Přiložil rty k jejímu krku a cítil, jak se jí tlumeným smíchem chvějí hlasivky.

        "Nedáváte tohle víno taky do tý komory jako poselství budoucím světům, že ne?"

        Ostentativně jí potopil hlavu pod hladinu. Když jí vytáhla, vyprskla vodu a začala ho líbat.

        "Počkej" řekl "prve jsem ti řekl, že se jmenuju Jörgen, aby to znělo víc skandinávsky, ale ve skutečnosti jsem Jören."

        "No to mě docela napadlo, když jsi Isarňan."

        "No a jak ty se doopravdy jmenuješ?"

       

        Opřela se napjatými pažemi o šikmé dno a otočila na něj hlavu.

        "Suzanne, představ si."

        "Já myslel, že to je pozemské jméno…“

       

        Podívala se na něj s jistou dávkou despektu.

        "Jestli víš něco o historii mezihvězdných letů, což bych od takovýho kosmickýho korzára, jako seš ty snad trochu čekala tak víš, že jako prvním se v našem sektoru Galaxie podařilo překonat ekvivalentní rychlost světla mým předkům."

        "Jo, to vím."

        "No a... " Ladně kolem něj kroužila, "Země od Lesuriotu není až zas tak daleko."

        „No to taky vím."

        "A řekni, zajímal ses někdy o umění a dějiny Starého Egypta? Něco jsem zahlédla i v té vaší časové komoře."

       

        Začal si vzpomínat. Historie ho sice jeden čas zajímala, ale přeci jen nemohl v hlavě udržet všechno, že jo. Lesurioti poprvé přistáli na Zemi někdy v době úsvitu Starého Egypta a jakkoliv byly tyto dvě civilizace od sebe technicky vzdálené, intelektuálně k sobě evidentně až tak daleko neměly. Zkrátka si porozuměly a dokonce se jim podařilo po nějakou dobu udržovat oboustranně výhodný obchod.

 

        Egypťané získali na svou dobu výjimečné znalosti o medicíně a chemii a na oplátku pro Lesurioty těžili některé vzácné kovy, které si tenkrát ještě neuměli vyrobit synteticky v hmotových modifikátorech. Svou techniku, filozofii ani kulturu jim pochopitelně neposkytli, přesto lze nějaký vliv vysledovat. V technice velmi malý, ovšem v kultuře značný. Ovlivněno bylo pochopitelně náboženství Egypta, i když možná ne úplně ke škodě věci a umění, protože zejména nejvyšší egyptští představitelé se snažili jako Lesurioti stylizovat, takže se nechávali zobrazovat se světlejší pletí, než bylo v oblasti obvyklé, s výraznýma zelenýma očima a někdy i šesti prsty, no i když některé obrazy božstev byly přímo obrazy Lesuriotů.

 

        A nakonec, relativně nejhorší bylo asi to, že dějiny Egypta byly kvůli tomuto vlivu jakési ploché a nepříliš dynamické. V medicíně i umění se zastávalo po tisíce let kvůli získaným vědomostem dogma a vlastní technický pokrok to sám kvůli taktéž importované byrokracií, se kterou se lidé bez samočinných počítačů a drakonických trestů pro zkorumpované úředníky neuměli vypořádat, nemohl utáhnout.

 

        Nakonec egyptská civilizace ustrnula a byla překonána pozemskými civilizacemi jinými a asimilována. A když na Zemi skončil středověk, už nikdy na ní nebylo možné rozlišit v jeden moment civilizací několik, ale pouze jednu, pozemskou. A to přes různé rozdíly a sváry. I ti nejnesmiřitelnější nepřátelé totiž postupem času začali využívat stejnou filozofii techniky a často i stejný univerzální jazyk.

 

        No a původ jména Suzanne, dodnes rozšířeného a oblíbeného pozemského jména, je považován za egyptský a má znamenat lotosový květ. Ve skutečnosti je to jméno původem lesuriotské a také je to vlastně název květiny.

       

        "No jo" řekl a přivinul jí k sobě.

        Chvíli se navzájem s přivřenýma očima hladili po celém těle a pak jí vysadil na okraj bazénku a zabořil obličej do jejího klína. Slyšel, jak zhluboka dýchá, držela ho za vlasy a zaklonila hlavu. Chtěl si prsty pomoci, aby se líp dostal k poštěváčku, ale ona se zachvěla a odstrčila mu je.

        „Pojď sem ke mně“ zašeptala.

 

        Kvůli pohodlí si vybrali největší obývací kóji s širokou postelí, ačkoliv toho teď Jören trochu litoval. Nízký strop a šířka pokoje znásobovaly „bunkroidní“ dojem, kterým nutně podzemní prostory působí, a to přes to, že na stěnu nechal promítat pohled z okna na noční isarnské město.

 

        Ležel na zádech, hlavu spící Suzanne na svém rameni. Nepřestával jí hladit po tváři. Lesuriotky, jakkoliv jsou obvykle krásné, můžou člověku někdy připadat drsné, přemýšlel, a obrazně řečeno to po většinu historie Lesuriotu byly ony, kdo v pozemské analogii nosil kalhoty. Ale stačí zahrát na tu správnou strunu a… Suzanne vydala táhlý zvuk a ještě pevněji se k němu přivinula. Asi se jí něco zdálo. Pohladil jí po zádech a vnímal, jak k němu tiskne svůj klín.

 

        V tom zazněl poplach. Nebyl hlasitý, Isarňané věděli, že leknutí z poplachu může napáchat více škod než samotný důvod poplachu. Řídící počítač základny proto přizpůsobil hlasitost okolnostem. Teď se ozvalo jen pípnutí a holografický projektor rozsvítil v Jörenově zorném poli červený nápis oznamující narušení perimetru. Isarňané neměli příliš v lásce, když na ně mluvil počítač lidským hlasem.

 

        Suzanne sebou trhla a široce otevřela oči.

        „Co se děje?“

        Pššt, udělal na ní a vyzval systém základny, aby mu zprostředkoval obraz. Objevili se na něm dva Areschlochani s jedním Lesuriotem stojící před stodolou. Areschlochani byli dobře maskovaní. Měli bionické umělé hlavy, ale z pohybů to znalému pozorovateli bylo patrné. Lesuriot hbitě odemykal zámek šperhákem.

 

        Suzanne se s ostrým vzdechem otočila a zabořila svůj obličej do polštáře u jeho hlavy. Nezvaná skupinka vešla dovnitř.

        „Proč něco neuděláš, proč něco neuděláš?“ šeptala mu opakovaně do ucha. Léta skrývání se na Zemi a včerejší únos si u ní asi vybral svou daň.

        Mohl něco udělat, mohl by je snadno zabít nebo zajmout, kdyby chtěl, prostředků k tomu měl dost. Jenže by kvůli těmhle třem na sebe zbytečně upozornil, a to nespadalo do plánu, který spřádal. Zřejmě by je zajal až v momentě kdy by objevili, že se jedná o základnu. Zatím ovšem jen šmejdili ve stodole a prohlíželi si zaprášené kousky pozemské technické historie. Nakonec zavřeli dveře stodoly, znovu zamkli zámek a odjeli.

       

        „Jsou pryč, Suzy“ hladil jí po receptorech „teď se musíme pořádně vyspat, čeká nás dobrodružství.“

        „Válka“ odporovala Suzanne.