I – Suzanne

 

 

 

 

        V Big Red zrovna hrála nějaká živá kapela, takže tam skoro nebylo k hnutí. Byl o něco vyšší než většina zde přítomných, přesto si na moment stoupl na špičky. Zorientoval se a došel k baru, kde si vzal Guinesse a protlačil se blíž k podiu. Hráli docela dobře. Něco ho zaujalo v periferním pohledu, byl to spíš pocit, než že by uviděl něco konkrétního. No jistě, už zase, napadlo ho. Skoro se tam nechtěl podívat, věděl jak ty jeho „pocity“ často končí, ale nakonec stejně očima sklouznul odhadovaným směrem. A byla tam.

 

         Štíhlá až útlá a vysoká skoro jako on sám, v přiléhavých tmavě modrých jeansech, nad výraznými lícními kostmi velké až synteticky zelenomodře žhnoucí oči, zvláštní odstín pleti, na hlavě chapadlovitý smolně černý účes vzdáleně připomínající dredy. Snažil se myslet na svůj úkol, ale v takových situacích se mu krev obvykle nahrnula do orgánu, kterým se toho moc nevymyslí. Zachytila jeho pohled a také si ho zvědavě prohlédla. Pak se otočila zpátky, zřejmě ke kamarádce, se kterou tam byla.

 

        Počkej sakra, nebylo na ní něco divného? Pokud připustíme, že na očích nemá čočky a dredy nejsou dredy, ale… receptory… Jören před válkou s Areschlochany s jednou Lesuriotkou chodil. Trochu překvapivé, že se nemaskuje. Pak si uvědomil, že v tomhle prostředí je možná pro Pozemšťany nenápadnější takhle. Sám se maskovat nemusel. Isarňané jsou lidem, zejména evropského typu tak podobní, že by je od sebe oblečené na první pohled sám nerozeznal.

 

        Šel k baru a koupil dvě sklenice ginu. Přišoural se k neznámé a podávaje jí jednu ze sklenic, naklonil se k jejímu uchu a řekl prostě:

        „Ahoj, já jsem Jörgen.“

        Schválně si přidal „g“, aby jméno znělo pozemštěji. Zatvářila se překvapeně, ale sklenici si vzala.

        „Jörgen? To je trochu zvláštní jméno. Jörgena ještě neznám.“ Nemýlil se, napadlo ho. Tenhle přízvuk už slyšel.

        „Jsi z daleka?“

        Modrozelené oči ho zřetelně podrobovaly skenování.

        „Ani ne“ odpověděl „jenom kousek přes Severní moře. Svenska, tedy Švédsko.“ Snažil se, aby přízvuk, který tak jako tak v angličtině má, zněl co nejvíc Skandinávsky.

        „Aha“ kývla hlavou „tam se asi budu muset někdy podívat.“

        Dívala se mu přímo do očí. Pak se usmála.

        „Suzanne, vlastně jsem se sama ještě nepředstavila. A co děláš v Londýně?“

 

        Položil jí ruku kolem ramen. Nebránila se tomu.

        „Hrajou sice hezky, ale znám tu nedaleko místo, kde se dá celkem slušně najíst a já jsem vlastně celej den nejedl. A taky se tam podstatně líp uslyšíme.“

        „Tak schválně jestli myslíš to samé místo co já.“

        Vyklouzla mu rameny a otočila se k dívce, která jí doprovázela. Ta byla celkem jistě Pozemšťanka. Přitažlivá drobnější blondýnka. Něco si v rychlosti pověděly a ona na ní udělala povzbudivé gesto. Pak se k němu obrátila zpátky s výrazem, který jasně říkal „tak jdeme“.

 

        El Molino bylo jenom za rohem od Big Red, takže cestou si toho moc neřekli. Jören jen několikrát bezděčně sjel očima k jejím nohám. Připadaly mu neuvěřitelně sexy. Dlouhé a štíhlé, ne úplně sterilně rovné. Měly prostě ten tvar, který způsoboval, že se mu vařila krev.

 

        Když vcházeli dovnitř, Suzanne se zasmála.

        „Jo, přesně tohle jsem si myslela.“

        „Už jsi tu byla?“

        „Párkrát, ty?“

        „Já nikdy.“

        Sedali si ke stolu.

        „Vlastně jsem to jen viděl cestou sem a dostal jsem hlad. A o španělském jídle toho moc nevím, tak doufám, že mi něco doporučíš.“

        „Takže do Big Red jsi šel jenom na lov?“ zase se mu zpříma dívala do očí s výrazem zvláštní napjatosti, který je pro Lesuriotky tak typický. Její přítomnost pochopitelně nechala vyplout staré vzpomínky na Bastet, Lesuriotku se kterou se před mnoha lety sblížil na společné misi mimo Galaxii. A ano, v jistém ohledu mu připomínala i Anneh. Opětoval její pohled zachovávaje pokrovou tvář.

        „Vůbec ne“ odpověděl shodou okolností zcela po pravdě.

        „Začala bych polévkou gaspacho“ vrátila se Suzanne k jídlu. Natáhla se k němu přes stůl a důvěrně mu sdělila, že se obvykle jí studená.

        „A pak?“

        „Pak? To záleží, jak moc se se mnou chceš líbat.“

        Jören povytáhl v mírném překvapení levé obočí.

        „Protože já si dám spaghetti ala botarga a v nich je česnek. Spousta česneku. A když si nedáš nic s česnekem, nebudeš se se mnou chtít líbat.“

        „To zní jako plán“ zazubil se a objednal si to samé. Jen doufal, že to jeho vnitřnosti vydrží. Pozemské jídlo a pití mu sice chutnalo, ale protože se chemické složení pozemské stravy přeci jen trochu lišilo od isarnské, míval pravidelně, obzvlášť na začátku pobytu jisté trávicí potíže. Zkrátka z něj pak občas produkty trávení pod tlakem vycházely v příliš řídké formě.

 

        Venku se pomalu šeřilo a spustil se takový ten neustávající říjnový déšť a on pobaveně sledoval, jak se Suzanne snaží nenápadně do své polévky gaspacho nasypat celý obsah slánky. Lesurioti totiž mají poněkud jiný chemismus než Pozemšťané nebo Isarňané a protože v jejich domovině se sladká tekoucí voda prakticky nevyskytuje, běžně pijí slanou vodu.

        „Takže“ pohlédla na něj, když vzniklou solanku dojedla „nedopověděl jsi mi, co tu vlastně děláš.“

        „Turistu“ odpověděl Jören přesvědčivě „teda víceméně.“

        „Víceméně?“

        „Jo“ přisvědčil „krom toho bych si tu chtěl někde na okruhu zaplatit nějakej pokročilejší kurs jízdy na motorce.“ Rozhodně nelhal. Docela ho po dnešním pádu bolelo rameno.

        „Na to už zrovna nebude počasí“ upozornila ho.

        „Nejsem sluníčkový jezdec“ ušklíbl se.

        „Možná bych tě mohla něco naučit i sama.“

        „Ty jezdíš?“

        „No docela jo“ na chvíli se odmlčela, když číšník přinesl hlavní chod. 

        „Pojedu příští rok na jaře Tourist Trophy. Doufám, že ti to něco říká.“

        „No teda“ obdivně hvízdl „tak to budu rád, když mi něco ukážeš. Můžeš hned zítra?“

        Otřela si rty ubrouskem a mávla rukou.

        „Asi sotva, díval ses ven? Nevýhoda Anglie.“

        „No jo, jistě.“

        V Duirském království na Isarně odkud pocházel, také často pršelo, tak tomu nevěnoval až takovou pozornost.

        „ A co vlastně děláš? Myslím, jako čím se živíš?“

        „Jsem štětka, máš prachy?“ vyprskla v smích, který odhalil silné a zvláštním způsobem zašpičatělé zuby se sotva postřehnutelným zeleným nádechem, jaké Lesurioti mají

        „Ne, doufám, že si to o mně nemyslíš. Dělám design pro grafické studio. Co děláš ty?“

        „Já vlastně taky dělám tak trochu design“ odpověděl ne vlastně až tak úplně pravdivě, ale také to nebyla vyloženě lež „ale strojů.“

 

        Dala si sklenku červeného vína a on pivo. Nevypadá to, že by měla něco společného s těmi, co nám zatápěli u osmé planety, přemýšlel. Tak co tu sakra dělá? Tak jako tak spolu asi skončíme v posteli, takže brzy zjistí, že jsem Isarňan. Mohl bych jí to říct hned, ale musím taky myslet na svou misi. Když bude překvapená, bude upřímnější. Při konfrontaci s něčím nečekaným mají Lesurioti sklon ke zkratovitému jednání.

 

        Objednal si další pivo a byl si dvakrát odskočit. Pobaveně sledoval, jak pomalu usrkává svou jednu skleničku a jak předstírá, že si také musí odskočit. Lesurioti toho moc nevypijí, nejsou k tomu fyzicky uzpůsobeni.

       

        Vzal jí za ruku a hladil jí dlaň a zápěstí. Čekal, že se bude snažit rukou uhnout, protože ačkoliv to kupodivu často uniká pozornosti, mají Lesurioti na rozdíl od Pozemšťanů i Isarňanů na rukou šest štíhlých a dlouhých prstů. Neuhnula.

 

        Dívala se mu do očí a on si plně uvědomoval vzdálenost jejich světů i momentální splynutí okamžiků. Podobně to cítil s Bastet, jenže jejich krátké splynutí tehdy přerušil fakt, že ona chtěla děti, což s Isarňanem pochopitelně mít nemohla.

 

        Přesednul si naproti k Suzanne a vzal jí rukou kolem pasu. Cítil, jak hluboce dýchá, cítil její blízkost a vůni. Otřel svou tvář s několika denním strništěm o její. Jejich rty se dotkly. Zatím nic víc.

 

        „Támhle mám auto“ řekla, když vycházeli z restaurace.

        Byl to třídveřový metalicky tmavě modrý Mini Cooper s černou střechou a doplňky. Došli k němu a jejich ústa se setkala, hluboce. Přitiskla se k němu a zvedla pravé koleno. Rukama uchopil její pevný a dokonale tvarovaný zadeček. Přemýšlel, jak je možné, že polibek je vyjádřením sympatií mezi lidskými, tedy humanoidními bytostmi u tolika kultur napříč Galaxií.

 

        „Pojeď se mnou“ zašeptala mu do ucha.

        Nastoupili. V radiu hráli Rain Fall Down od Rolling Stones. Pomyslel si, že náhoda bývá zcela jistě ovlivněna okolnostmi. Ať už to v důsledku znamená cokoli.

 

        Suzanne vyjela z řady zaparkovaných aut a energicky se proplétala kluzkými londýnskými ulicemi. Se zájmem sledoval její úsporné a přesné zásahy do řízení a říkal si, že jestli opravdu pojede příští rok T Trophy, klidně by si na ní vsadil.

 

        „Nevzpomínám si, že bych někdy potkal ženskou, která umí takhle řídit“ hrál dál svou „pozemskou“ hru.

        Lesurioti mají velmi ostré smysly a jejich reakční doba je dokonce lepší než u Isarňanů. Dlužno podotknout, že byla dobrá i ve srovnání se zástupci svého druhu. Tedy pokud to dovedl posoudit. Ale poznámka jí potěšila, krátce se zasmála takovým zvláštně přitlumeným zvonivým zvukem.

        „To víš, léta dřiny a odříkání.“

 

        Dojeli do zanedbanější čtvrti, kde zastavila před obytným blokem. Evidentně taky nechtěla vzbuzovat pozornost nějakými extravagancemi. Rozpršelo se ještě víc. Sundal svou bundu a než došli ke vchodu, držel ji  Suzanne nad hlavou.

 

        Odemkla a vklouzli do chodby. Byl to klasický starý činžák obývaný kolikrát pochybnými existencemi a s nepořádkem a zápachem na chodbách. Vyšli do třetího patra a Suzanne odemkla dobře zabezpečené dveře.

        „Pojď.“

        Dlaněmi pohladil její tváře a jazykem opět pronikl mezi rty. Rozepnul jí blůzku a nechal spadnout na podlahu.

        „Počkej“ řekla přerývaně „přece to nebudeme dělat tady na chodbě.“

 

        Zavedla ho dál do bytu. Nebyl úplně malý a měl vysoké stropy, ale jak bylo v těchto domech obvyklé, nehospodařil s prostorem zrovna účelně. Za dveřmi byla dlouhá zelenkavě vymalovaná chodba se dveřmi do koupelny a na toaletu, naproti vstupním dveřím komora a dál po pravé ruce dveře do kuchyně. V kuchyni si všiml jízdního kola, které asi nebylo příliš používané, a za kuchyní byl obývací pokoj spojený s ložnicí. Byl zařízen prostě. Pohovka, konferenční stolek, na pracovním stole počítač, naproti pohovce plochá televize a vedle ní pohodlná postel. Zřejmě si ho pronajala už takhle zařízený. Její osobní věci, například pár kousků oblečení přehozených přes opěradlo židle se sem svou převládající tmavě modrou a purpurovou barvou jakoby nehodily.

 

        Odhodil svou bundu, sundal jí tričko a jazykem sjel po bříšku až k zapínání kalhot. Dlaněmi ho uchopila za hlavu a pohybem, který nepřipouštěl odpor, ho přiměla se opět postavit. V univerzálním interprostorovém gestu si přiložila ukazováček ke rtům a pak sama promluvila.

        „Asi chceš sundat i to ostatní, ale varuju tě. Možná že to co pod tím najdeš, nebude přesně to, co tam očekáváš. Nediv se prosím a nečekej vysvětlení, nedostaneš ho. Nebo pokud ti to co ti teď říkám přijde divné, můžeš jít hned pryč, což je taky to, co by ti měl můj i tvůj rozum doporučit.“

        Dívala se mu díky své výšce zpříma do očí a pohnula obočím.

        „Ne, nejsem transka“ dodala rychle.

 

        Jören jí opět dlaněmi pohladil tváře, sklopil své modré oči a odpověděl.

        „Taky bych ti měl něco říct.“

        Vysoukal se z trička. Suzanne se zúžily zornice do úzké čárky a polekaně odskočila. Pod zvednutými pažemi se mu od podpažních jamek přes pilový prsní až k bočním svalům jasně rýsovala pouzdra s létací blánou typickou pro Isarňany.

        „Sakra, ty jsi Isarňan!“ zakřičela „ne, to není spravedlivé.“

        Sesunula se k nohám postele a rozvzlykala se.

 

        Překvapeně na ní pohlédl. Takovou reakci nečekal. Kleknul si k ní a pokusil se jí pohladit. Odvrátila hlavu.

        „Mě se ale nemusíš bát“ roztržitě poodešel.

        „Vím, že tebe se nemusím bát, ty naivní hlupáku“ řekla zastřeným hlasem „vím, že i když dovedete být někdy krutí, nějaká, jak tomu vy dětinští ochránci zásad říkáte – rytířskost vám brání v tom, abyste ublížili někomu, kdo vás sám neohrožuje. Ale dovedeš si představit, co mi udělají moji vlastní lidé, až se dozvědí, že jsem si tě vzala k sobě domů?“

 

        Zahlédl v jejích zelenomodrých očích jakýsi zlověstný záblesk a dřív než se sám stačil pohnout, jako by nic překonala dva metry prostoru, které je dělily, a bušila do něj pěstmi. Uchopil jí do náruče a snažil se jí zklidnit. Přestože mají Isarňané podstatně větší fyzickou sílu než Lesurioti, nebylo to snadné. Lesurioti jsou velmi mrštní a houževnatí. Kroutila se mu v objetí jako ještěrka a uštědřila mu několik nepříjemných škrábanců. Nakonec jí vrazil políček na tvář, pokud možno redukovanou silou. Přestala se kroutit.

        „Nevědí, že jsem tady. Myslí si, že jsem shořel v hlubinách Neptunu. Naše lodi mají přeci jen lepší maskování než ty vaše.“

        Zhluboka oddychovala.

        „Snad máš pravdu. Snad. Přála bych si to. Možná bych si i přála odčinit, čeho se můj vlastní rod v posledních letech v Galaxii dopustil.“ Visela bez pohybu na jeho pažích.

        „To po tobě nemůže nikdo chtít“ řekl smutně „co vlastně děláš na Zemi?“

 

        Jemně jí položil na pohovku a klekl si vedle. Uchopil ji za dlaň a pohladil po předloktí. Oči měla temné a lesklé slzami, obočí se svraštilo do dvou rovných čar. Afektovaně mávla rukou.

        „Emigrovala jsem. Emigrovala jsem po převratu jako miliony dalších, kteří měli tu možnost. Zemi jsem znala, jako tvoji lidé a líbilo se mi tu, tak jsem se tu usadila.“

        Už mluvila směsicí angličtiny a světového jazyka planet Lesuriot a Isarna, jakým se Lesurioti a Isarňané obvykle dorozumívali před Velkou válkou. Znělo to vlastně docela sexy, napadlo ho.

 

        Jako první to začali Areschlochani, kteří se bůhví proč cítili být rozenými vůdci a rozdmýchávali sváry. Nakonec nečekaně zaútočili na Isarnu a dokonce se jim ji na pouhý den podařilo dobýt. Mohutná protiofenzíva přeskupených isarnských jednotek podporovaných Toburany  planetu získala zpět. Areschlochani něco podobného neprovedli poprvé a předchozí lekce je evidentně nepoučily. Proto se Isarňané s Toburany dohodli, že použijí deseti tisíc zakázaných a na přísně utajovaném místě uskladněných před téměř stoletím společně vyvíjených gigantických bombardérů třídy Savage ke zničení planety Areschloch. Nová lesuriotská vláda, která ke své instalaci prve využila pacifistických nálad na planetě a odmítání silového řešení čehokoliv, prohlásila Isarňany a Toburany za válečné zločince a začala prosazovat své zájmy systematickou likvidací kolonií a předsunutých hlídek válkou oslabených spojenců…

 

        Opět k němu obrátila svůj zelenomodrý pohled a trochu klidněji se zeptala: "A co tu děláš ty?"

 

        To byla dobrá otázka. Vlastně je to záchranná operace, která se tak trochu zvrtla. Přemýšlel, co je bezpečné jí říct, ale nakonec neviděl důvod, proč by nemohla vědět, jak se to událo doopravdy. Pokud ho vodí za nos, nebude to nic, co by druhá strana už nevěděla a pokud ne, ukáže alespoň dobrou vůli.

 

        Ten den pro něj vůbec nezačal dobře. Když odcházel z budovy Spojeného velitelství, kde ho stanovili velitelem záchranné mise do Sluneční soustavy, potkal Anneh. Znovu se topil v jejích tmavě modrých očích a navíc mu nebylo vůbec jasné, co tam vlastně dělá. Pak, když přetížený řízenými střelami a dalším vybavením odlétal se svou kosmickou lodí Mjölnir na orbitální základnu, kde měl zformovat záchranný tým, se málem srazil s jejím subkompaktním kosmoplánem třídy P51.

        Základna u osmé planety Sluneční soustavy se neozývala. Spolu s jeho Mjölnirem letěla transportní loď pro možnou evakuaci posádky a vybavení stanice a dvě menší stíhací lodi třídy Sjöf. Transportéru velela velitelka Slania a stíhačky pilotovali Jörenovi staří kamarádi Mio a Kaj. Start nebylo třeba odkládat, ani vymýšlet nějakou strategii.  Nevěděli vůbec nic. Tedy krom toho že se tam můžou vyskytovat Lesurioti. Proto poletí a na místě si poradí. Po několika dnech letu mimoprostorovými skoky rychlostí, která mnoho tisíc násobně převyšovala ekvivalent rychlosti světla, se malá formace isarnských lodí materializovala u osmé planety Sluneční soustavy, kterou Pozemšťané nazývají Neptun.

        "V tu ránu na nás jedna vaše fregata vypálila salvu řízených střel. Jasně že oni nás viděli a my je ne, protože my jsme zrovna brzdili z nadsvětelné ekvivalentní rychlosti, což neskryje ani naše NSSDT pole. Kaj vyhlásil poplach a laserama jsme společně střely zničili, ale to už sme se hyperbolickou rychlostí nořili do atmosféry Neptunu.

 

        Nepřátelská fregata zmizela za horizontem a já tak trochu doufal, že nás bude následovat do atmosféry. Potom co rychlost klesla na suborbitální, udělal jsem malej výskok zpátky mimo atmosféru, abych se zorientoval a prásk, ta loď byla jen pár kilometrů vedle mě a pálila po mě pozitronovým dělem, ale štíty to naštěstí svedly mimo.

 

        Plasmovým motorem jsem urychlil svůj pád do atmosféry a fregata mě k mojí úlevě následovala. Jakmile rychlost klesla asi pod pětinásobek rychlosti zvuku, začal jsem točit co nejprudší spirálu, protože takovej manévr zvládne aerokosmoplán jako Mjölnir, ale určitě ne kosmická loď navržená výlučně pro boj ve volném Prostoru.

 

        Taky že jo, rychlost prudce klesala a já se jim dostával do zad. Pochopili svoji chybu a spustili motor ve snaze se dostat zpátky na oběžnou dráhu, ale asi sama víš, že zrychlení našich lodí se těžko něco vyrovná. Dotáhl jsem je docela snadno schovanej v jejich vlastní ionizační stopě od motoru a poslal do jejich pohonné sekce dlouhou dávku z kanonu KCX. Následovala velkolepá exploze, která roztrhala motory na cucky a fregata začala padat dolu k jádru planety.

 

        Pohonnou sekci sice odhodili, ale neměli nejmenší šanci se dostat z atmosféry. Brzy buď shořeli, nebo je to rozdrtilo. Tyhle plynný planety sou v tomhle ohledu trochu ošidný, nedá se na nich přistát. No a z frenetickýho řevu co se mi rozlýhal ve sluchátkách jsem pochopil že Mio s Kajem zmasakrovali další loď, ale že transportér je ve velkým průseru.

 

        Naložil jsem motorům a vylítl zpátky mimo atmosféru a trochu se zhrozil. Transportér hořel a v nestabilní poloze mířil do atmosféry a Mio s Kajem vyplácali svoje řízený střely a hráli si na kočku a na myš se dvěma nepřátelskýma kosmoplánama. Třetí loď byla větší a snažila se dorazit Transportér. Protože si mě nevšímali, vypálil jsem na každou loď po raketě a letěl k Transportéru. Jedna raketa minula, ostatní zasáhly a umožnily Kajovi a Miovi získat navrch.

 

        Raketa minula tu loď co byla u Transportéru a další na ní střílet už by asi nemělo cenu, věděla o mě. Stejně sem se musel přiblížit. Posádka Transportér evidentně opustila v záchranných kapslích, který se dostaly na stabilní orbitu, ale velitelka Slania byla pořád za řízením. Navíc nemohla ven, protože nešel odhodit nouzovej průlez v kabině a taky na ní střílela ta loď. No co jsem mohl dělat, otočil jsem se spodní částí Mjölniru k té nepřátelské lodi a poslal všechnu dostupnou energii do spodního deflektoru a přiblížil se co nejvíc ke kabině Transportéru. Chvíli to holt musí vydržet i od pozitronovýho děla, ale musel jsem sebou hodit.

 

        Odstřelil jsem laserem jeden z čelních panelů a vzal Slanii na palubu pomocí raketového lana, ale to už jsme byli v atmosféře. Opustil jsem Transportér, kterej okamžitě utrpěl zničující zásah pozitronovým dělem. Bez funkčních deflektorů to nadělá docela paseku.

 

        Jakmile se trochu podvolilo řízení, prudkým zvratem jsem se dostal z dosahu lesuriotský lodi a klesal hodně hluboko, abych se schoval. Spustil jsem atmosférický motory a NSSDT a čekal, jestli ji moje senzory odhalí. Nakonec jo.

 

        Poslal jsem jim jako pozdrav jednu raketu, která je sice nezničila, ale poškodila natolik, že se začali starat jen sami o sebe. Jenže mě se z nějakýho důvodu začal přehřívat reaktor a těsně před tím, než bych se dostal na oběžnou dráhu mi bouchnul chladící okruh. Volám o pomoc a přiletí Mio. Nikdo neví, kde je Kaj.

 

        Sehráli sme nějaký divadýlko, jako že sme se srazili a spadli společně zpátky do atmosféry a pak zapli NSSDT a pomocí energie z Miovy lodi jsme celkem pomalu zamířili k Zemi. Tady se mi podařilo chlazení opravit a poslal jsem Mia se Slanií zpátky pro posily. Myslíme si, že naši posádku drží na Zemi asi blízko Londýna, viděli jsme sem přiletět a odletět dvě vaše lodi."

 

        "Neříkej pořád vaše" řekla pomalu Suzanne "nejsou ani trochu moje, já s nima nemám nic společného."

        Prohrábla se mu štíhlými prsty ve světlých vlasech.

        "Ty rád bojuješ, viď? Celý váš druh je tím známý."

        "Každý rád bojuje, když je za co bojovat a čím" zasmál se "vždyť i tvoji lidé se pustili do války a musím říct, že ti co jsme potkali u osmé planety, se do bitvy jít nezdráhali a i během ní svému druhu dělali čest!"

       

        Její oči teď byly hluboké a smutné.

        "Bereš to jako hru, ale uvědomuješ si, že při ní umíraly lidské bytosti? A v tuhle chvíli mi je jedno, že byly zrovna mého druhu. Já ale nechci bojovat. Chci žít v míru, vzrušení dokážu zažít i bez zabíjení. Nesnáším zbraně, vlastně jsem ani nikdy žádnou v ruce nedržela."

        "Byly to lidské bytosti, co se snažily zabít jinou lidskou bytost, tedy mě a mé druhy. Já jim to pochopitelně nemám za zlý, ale v ten moment jsme prostě byli lepší a zabili my je. Ale bylo to o fous a ne bez našich ztrát. Obě strany si zachovaly čest a já měl z boje opravdu dobrý pocit. To pokaždé když jsou síly prakticky vyrovnané a já dokážu zvítězit!"

        "Ale ani oni to nedělají pro čest nebo pro radost z boje" Suzanne se obrátila na břicho a složenýma rukama si podložila bradu.

        "A proč tedy?" nechápal Jören.

        "Pro moc. Oni, ti co teď ovládli Lesuriot využili podvodu k upevnění moci, kterou teď udržují pomocí násilí. A taky hrají divadlo pro tu část populace, která jim to věří."

        "Říkala jsi, že emigrovala spousta nespokojených lidí z Lesuriotu. Nechtěla bys, aby se všechno vrátilo zpátky, nechtěla bys pro to bojovat?"

        "Asi ano" řekla tiše "ale třeba tady na Zemi je nás ani ne sto a máme tu sice schované dvě nebo tři lodi, ale ty jsou neozbrojené. Jsme rozptýleni po Galaxii a nemáme pravidelný kontakt. Jak bychom na něco podobného mohli pomyslet?"

        "A co chtějí tamti ve Sluneční soustavě a na Zemi? Víš o nich něco? Jsou tu dlouho?"

        "Nejsou tu dlouho. Zachytila jsem jejich signál, proto vím, že tu jsou a proto my sami co jsme tu řekněme v exilu, se prakticky nescházíme ani nevysíláme. Schováváme se před nimi. Ale už jsem je tu zahlédla. Oni si naštěstí nevšimli mě."

 

        Pohladil jí po vlasech, což jsou u Lesuriotů vlastně receptory. Jakési chapadlovité. Suzanne s nimi mohla pohybovat asi jako kočka ušima a byly sametové na dotek. Rukou sjel po jejím krku, přes ramena a záda až k pasu.

        "Musím se jít vyčůrat" řekla najednou a vstala.

        "Tentokrát doopravdy?" s mrknutím oka na to Jören.

        Věděl, že Lesurioti to vzhledem ke svému metabolismu provádějí tak jednou za tři dny.

        "Jo" shodila kalhoty na podlahu.

        Měla ty nejkrásnější nohy a zadeček, jaké kdy viděl a z kalhotek jí vyčuhoval roztomilý ocásek s jakýmsi šípovitým koncem. Lesuriotí ženy v něm mají ne až tak roztomilou jedovou žlázu, ovšem jed který produkovala, byl zrovna pro Isarňany prakticky neškodný. Pouhý neurotoxin podobný pozemskému Sarinu.

        Za pár minut byla zpátky, prsty pravé ruky zlehka položené zpředu na kalhotkách. Přistoupil k ní, pohladil po krku, otřel se o její tvář a dlouze jí políbil. Rozepnul podprsenku, nechal jí spadnout a jednu po druhé olíznul špičkou jazyka obě bradavky. Pak šel níž, olíznul jí bříško. Kleknul si. Políbil jí tam, kde začínají kalhotky. Cítil, jak se chvěje vzrušením, jak se předklání. Dlaněmi se ho držela za tváře. Stáhnul kalhotky a opět ucítil tu nepopsatelně zvláštní vůni, ze které byl pokaždé v extázi, když byl s Bastet. Pomalu ji položil na postel a sám ze sebe shodil oblečení. Vlezl si k ní a nejdřív jí opět líbal. Jazykem jí přejel po krku a pak níž, až k bříšku. Zvedl její levé koleno a po stehně přejel jazykem až ke klínu. Rozevřela se mu a on přejel nejdřív zlehka dlaněmi po jejích snad jak papír tenkých bílých okvětních lístcích a pak mezi ně zasunul jazyk. Velmi opatrně, protože věděl, že v Galaxii neexistuje nic tak citlivého jako píča Lesuriotky. Milovali se pomalu a dlouho, až oba svou touhu s chvěním nechali doznít. Když z ní vyklouznul, prudce si ho k sobě ještě přitáhla a chvíli zůstali v objetí.

 

        Za chvíli, to už oba začali zase pravidelně dýchat, jí pohladil po tváři a řekl, že by si zapálil. Ona taky, pohlédla na něj. A dal by si nějaký dobrý víno. Ona taky. Ale nic tu neměla.

        "Skočím na benzínku" dostal spásný nápad.

        Usmála se.

        "Tak jo. Je tady nalevo za rohem, hned jak vyjdeš z bloku, uvidíš ji." Hodil na sebe narychlo oblečení, kalhoty na sebe natáhl na ostro, políbil ji.

        "Vezmu si tvoje klíče, jsem tu hned".