Za plotem

Ten den zrovna neletěl Concordem do Londýna nikdo významný, napadlo Torstena Larssona když usedal do svého sedadla. Tedy ne že by si to leckterý z přítoných o sobě snad nemyslel, ale zkrátka tam nebyl nikdo vyloženě veřejně známý. Let také nebyl plně obsazen, čehož využili dva ne až tak tajní agenti Scotland Yardu, kteří měli z New Yorku do Londýna eskortovat zadrženého, a rozhodli se díky své pravomoci pro podstatně rychlejší návrat nadzvukovým letadlem. Protože Concorde má v jedné řadě jenom čtyři sedadla, seděl eskortovaný vpravo u okénka, do uličky seděl jeden agent a druhý si sedl do uličky vedle Torstena Larssona, který seděl u okénka.

Agent který si sedl vedle Torstena Larssona byl vcelku sdílný a ani jemu nebyla koverzace proti mysli, i když se v duchu divil Angličanově upovídanosti. Torstena Larssona totiž platila MUST, neboli švédská vojenská rozvědka. Ne že by byl přímo agentem, k tomu měl poměrně daleko, spíše se zabýval technickou stránkou strategického vývoje letectva a právě se vracel z Washingtonu, kde z pověření vlády jednal jménem Flygvapnet o nákupu některých amerických technologií. Teď ovšem vystupovl jako obchodní zástupce firmy Ericsson nabízející elektroniku. To nebylo špatné krytí. Jednak nakonec nebylo až tak daleko od pravdy a navíc se psal rok 1977 a elektronice doopravdy opravdu málo kdo rozuměl.

"Takže elektronika dnes docela vynáší," rýpnul si do něj agent který se představil jako Dave Spikings. "To si pak lítáte v pěkným kvádru Concordem." Nevypadal závistivě. Byl zkrátka přátelský. "Co vy Švédové vlastně děláte za počítače? Já znám naše Consuly a English Electronic a americký IBM."

"Ericsson," odpověděl Torsten Larsson, "a taky třeba Celsius."

"K nám teď na oddělení zavádějí počítače." Dave Spikings se podrbal ve významném gestu na zátylku." Ještě že k nám spolu s nima přičlenili i specialisty co s nima mají pracovat. Pokud jde o mě, já si teda radši nechám svůj psací stroj. Uznávám že ty věci nám v práci můžou hodně pomoct, ale proč jsou, a nechci se se teď dotknout zrovna vás, všichni ti lidi co s těma krámama umějí dělat tak arogantní? No řekněte, zrovna nedávno jsem potřeboval s databází porovnat nějaké otisky. Víte že těm počítačům to trvá pár desítek minut? Kdyby to dělal člověk, stráví u toho měsíc a ještě to nejspíš podělá."

"Samozřejmě," usmál se Torsten Larsson nad Spikingsovou prostotou. "To je abych tak řekl jednou ze základních schopností počítačů. Ale umí toho ještě podstatně víc."

Dave Spikings vrhnul na Torstena Larssona ztrápený pohled. "O tom já toho zase tak moc nevím, ale rozhodně vím to, že sem takhle jednou přišel za operátorem že potřebuju porovnat ty otisky. No a on hned že teď nemá čas a já že stejně nemám žádanku. Tak mu říkám že je placenej vod toho, aby nám pomocí těch počítačů poskytoval informce který potřebujeme. On na mě zas že ne, že je placenej za to, že se o ty počítače stará a že právě svačí a vůbec, že se mu nelíbí jak s ním mluvím. No a já mu říkám že by se mu mohlo líbit asi ještě o dost míň, kdybych ho chytil za koule a zmáčknul mu je tak, až by zazpíval fistulí."

"A pak ty otisky porovnal?", zeptal se Torsten Larsson pobaveně.

"Ne," odpověděl Dave smutně. "Pak zved telefon a vylil si srdéčko mému šéfovi a já za to vyfasoval tudletu zatracenou eskortu."

"Létat Concordem se vám nelíbí?"

"Ale to né", připustil Dave Spikings. "Jenže Concordem letíme náhodou, jinak bysme přes voceán letěli celej den."

"A koho to vlastně eskortujete?", zajímal se Torsten Larsson. "Tedy pokud to není  tajné. Někdo nebezpečný?"

"Vod vobojího asi jak se to veme," připustil Dave Spikings. Pak se ovšem rozpovídal. "Ale co, stejně je to známá historie. Vždyť to bylo ve všech zprávách. Víte jak se asi před rokem při zkušebním odpálení z britský ponorky ztratila raketa?"

"Ne," odpověděl Torsten Larsson. Ve skutečnosti o tom ovšem věděl docela dobře. Byl kolem toho ohromný povyk i ve švédských armádních kruzích, ale chtěl si poslechnout Angličanovu verzi.

"No teoreticky by to mělo být tajný, žejo, ale protože to byl takovej průser, tak se to ututlat nepodařilo a byl toho plnej tisk. Zkrátka při cvičným odpalu jistý balistický rakety z jistý ponorky..."

"Polaris," odkašlal si Torsten Larsson. "Těžko to mohlo být něco jiného, zas takové tajemství to není."

"No dobrá, vidím že pán se vyzná," pokračoval Spikings. "Tak ta raketa se zčistajasna a za dohledu všech možných kamer prostě vypařila. Zmizela." 

"Jak se mohla ztratit mezikontinentální raketa?", hrál Torsten Larsson překvapení. "Asi se prostě zřítila do moře, ne?"

"Právě že ne. Prostě zmizela. Kamery jí sledovaly a trosky se nenašly. No naštěstí to byl ohlášenej zkušební odpal bez hlavice, to by nám ještě scházelo žejo, ale pochopitelně se po nás začali vozit Američani, je to jejich know-how, ta raketa. Co když jí třeba dostali Rusové?"

"A co s tím má společného tenhle?", hodil Torsten Larsson hlavou k eskortovanému. "Vypadá spíš jako nějaký vědátor než špión."

"No právě. Je to vědec. Ono to stejně bylo vláčený novinama, tak je to jedno. Tenhle vědátor totiž oznámil že ta raketa zmizí, ale nikdo to pochopitelně nebral vážně. Teda ne že by se to řešilo ještě chvíli potom. Jenže pak se zjistilo že tenhle profesor Gardner chtěl získat financování pro výzkum nějakých dimenzí nebo co. Pak teda odjel do Amriky, kde chtěl v práci pokračovat. No a protože se u nás nepodařilo nic kloudnýho vymyslet, tak sme zažádali Američany o jeho vydání, a tak ho teda eskortujem."

"Dave," promluvil poprvé i druhý agent, natahujíc se přes uličku. "Já vůbec nechápu, jak můžeš dělat v našem oddělení. Úplná slepičí prdel."

"Ale dyť jsem neřekl nic, co by nebylo takříkajíc veřejně známý, Jede."

"Dave," pronesl Jed vznešeně. "Ty jsi totální šulín."

"No," promnul si Torsten Larsson Kořen nosu, "a z čeho je vlastně obviněn?"

"No...," pronesl otráveně tentokrát opět Jed, "krádež přísně utajovaného zařízení, špionáž, spiknutí, račte si vybrat pane Švéd. A bejt tady Davem, bych už radši hezky držel hubu." Významně se podíval na svého kolegu.

V tu chvíli vyhlédl Torsten Larsson z okénka a spatřil úplně stejný Concorde, jako byl ten jejich. Byl tak blízko, že mohl bez problémů přečíst i jeho imatrikulaci G-BOAC. Torsten Larsson věděl docela dobře, že letí zrovna Concordem s právě touto imatrikulací, nedala se splést, byla to vlajková loď British Airways. "Co jsem to dnes sakra pil? Vidíte to taky?"

"To je divný," souhlsil Dave. "Přece s náma žádnej další nestartoval!"

"Nikdy spolu neletí současně jedním směrem dva přes Atlantik," na to Torsten Larsson. "Možná vás ten váš vědec tahá za nos míň než si myslíte. Co nám k tomu povíte, profesore Gardnere?"

Profesor Gardner pokýval hlavou. "Berte to jako takový experiment. Ale nebojte se, vrátíme se."

"Cos' to doprdele vyblil?", nechal se unést Dave.

"Předpokládám že se jaksi nenacházíme ve své realitě, ale v jednom z mnoha kontinuí, které existují paralelně s tou naší, nemám pravdu profsore?", zeptal se Torsten Larsson.

"Je to poněkud nepřesně laicky vajádřeno, ale v zásadě máte pravdu," přisvědčil profesor. "Dle mé teorie existuje nekonečné množství paralelních realit, které se od těch sousedních liší jen jistým sledem okolností. Některé od sebe stěží odlišíte, jiné  vzdálenější budou mít odlišné i některé fyzikální konstanty, takže byste nepoznali ani že jste na Zemi."

"Mám jen jednu otázku," pokračoval Torsten Larsson. "Jak moc je pro nás reálné nebezpečí že to laicky řečeno napálíme do něčeho co nevidíme?"

"Nevím přesně", odpověděl profesor.

"A doprdele," ulevil si Dave. "No ty seš totální arcibuzerant, profesore!"

Profesor si upravil na nose brýle. "S největší pravděpodobností jsme pro ně něčím jako duchové, to znamená že nemůžeme ublížit jim a oni zase nám. Nedávno jsem myslím zahlédl experiment, který provádělo mé já z jiného kontinua. Jsem si téměř jistý, že pro nás je hmatatelné jen to, co je pro naše dimenze společné, tedy to co se prolíná."

"No, zdá se že thle dvě nebudou až tak rozdílné, naštěstí, soudě dle těchle," hodil hlavou směrem k okénku gentlemansky vyhlížející Angličan sedící před Torstenem Larssonem, který konverzaci zaslechl. "A jak se vrátíme?"

"No," odpověděl profesor, "vrátíme se jaksi spontánně. Jako by nic"

"A co ta raketa?", ptal se Jed. "Ta se taky vrátila?"

"Ano, musela spadnout do cílové oblasti, jak byla naprogramována, ale protože tam nebyl zaznamenán dopad, nikdo ji tam nehledal."

Torsten Larsson zastavil procházející letušku. Byla to krásná vysoká bruneta s mléčně bílou pletí a velkýma tmavě modrýma očima. Pod úhlednou sukní, jakou nosily stevardky British Airways se daly tušit dlouhé štíhlé nohy. "Promiňte madam, ale máme jisté informace, které by mohly mít vztah k bezpečnosti našeho letu. Myslím že já a tady tento pán," ukázal na profesora, "bychom si měli promluvit s kapitánem. Jsem vládním zmocněncem švédského království, jinak by se to dalo nazvat i tak, že jsem agentem vojenské rozvědky." Torsten Larsson vytáhl legitimaci, kterou u sebe měl, neboť ve Washingtonu byl, kromě samotné cesty, oficiálně.

"Ježišmarijá, švédskej James Bond a šílenej vědec," zabědoval Dave, "co nás ještě asi doprdele čeká?"

Letuška na sobě nechala překvapení znát jen rozšířením svých jako okolní hluboké nebe  tmavě modrých očí.

"Nejdřív běžte do kokpitu," přesvědčoval ji Torsten Larsson, "myslím že s námi chtít mluvit bude." Letuška přikývla a odkráčela svou vznosnou chůzí směrem k přídi letadla. Byla zpátky během několika minut.

"Kapitán s vámi chce mluvit."

Torsten Larsson se spolu s profesorem vydali dopředu. Kokpit Concordu je nízký a úzký a přecpaný konzolemi přístrojů, takže se tam poněkud tísnili. Torsten Larsson se natáhl obkročmo přes středový panel a musel se se svými sto devadesáti centimetry značně sehnout. Kapitán na oba příchozí vrhnul tázavý pohled. "Co vlastně víte? Já vím jen že nemáme žádné spojení. Jako bychom byli najednou zcela odříznuti od světa. Ani rádio, radiokompasy, nic."

Torsten Larsson si uvědomil že z kokpitu ten druhý Concorde není vidět, byl totiž vlevo poněkud vzadu. "Pojďt se mnou do kabiny," řekl mu proto. "Něco vám ukážu."

"Tak co se to děje?", zeptal se kapitán poté co spatřil druhý Concorde a sotva potlačoval rozrušení.

"To by nám měl teď pěkně dopodrobna vysvětlit on," ukázal Torsten Larsson na profesora Gardnera.

"Dobrá," souhlasil profesor. "Obávám se, drazí přátelé, že já skutečně mohu za to veškeré nepohodlí, abych tak řekl," pousmál se provinile. "Víte, už léta se zabývám výzkumem možnosti přechodu mezi časoprostorovými kontinuy. Prakticky vždy mě odbyli tím že se nejedná o seriózní výzkum, dokonce jsem kvůli tomu málem přišel o místo na univerzitě. Ale představte si jaké možnosti to skýtá, včetně možnosti cestování na ohromné vzdálenosti virtuálně nadsvětelnou rychlostí! Podařilo se mi dokonce uskutečnit několik úspěšných xperimentů, ale nedopřáli mi sluchu. Proto jsem se před rokem rozhodl pro takovou demonstraci."

"Polaris," zabručel kapitán.

"Ano, Polaris," pokračoval profesor Gardner. "Bohužel mi zase nikdo nevěřil."

"Takže jste se rozhodl podat důkaz tím, že se postaráte, aby o tom někdo mohl vyprávět. Jak jste to dokázal? Okamžitě nás vraťte do naší reality!", v hlase kapitána byla cítit zodpovědnost za jemu svěřené životy lidí na palubě letadla.

"Neznepokojujte se prosím. Nemohu nás vrátit hned, zařízení které nás sem vyslalo se nyní nachází v naší realitě na malé lodi uprostřed Atlantiku, nad níž jsme přeletěli asi před čtvrt hodinou. Ale protože do tohoto kontinua nepatříme, vyvolává naše přítomnost zde jistý odpor a nerovnováhu, který překonává energie, kterou nám udělilo ono zařízení. Tato energie se zcela vyčerpá do čtyřiadvaceti hodin a my pak zvolna přejdem do naší reality."

"Dotknout s můžeme jen toho, co se prolíná oběma světy," vysvětloval dál Torsten Larsson, "takže doufám že budeme moc přistát. Pak bych doporučoval zaparkovat Concorde na nějaký nejzapadlejší kout letiště, kam v naší realitě nikdy nic nejezdí a na jeho palubě počkat na přechod."

Profesor nesouhlasil. "Nejbezpečnější by bylo pochopitelně kdybychom mohli před přechodem znovu odstartovat a přečkat jej ve výšce dvaceti kilometrů, tam nehrozí že bychom se vynořili v blízkosti něčeho hmotného, co by hrozilo srážkou s námi."

"To je celkem vyloučeno," odporoval kapitán. "Concorde má jaksi jen tolik paliva, aby přeletěl Atlantik, i tak už se dřív stalo že palivo došlo při pojíždění po přistání. A mě se zdá že nějaké palivo si těžo opatříme. Krom toho, i kdyby se nám povedlo najít nějaké to prolínající se palivo, jak bychom znovu nahodili motory? Concorde nemá APU. Nejlepší bude skutečně ten odlehlý kout letiště."

Bylo potřeba vše opatrně sdělit také ostatním cestujícím. Kapitán Concordu se toho zhostil bez vyvolání paniky. Zajisté mu pomohlo i to, že Concordem cestovali spíše úspěšní lidé, což s sebou logicky přinášelo i jistý předpoklad dostatečné inteligence a tedy menší sklon k propadání panice. Kapitán se obával víceméně jen reakce jisté disco zpěvačky s doprovodem, ale byl příjemně překvapen klidem s jakým hlášení přijala. Disco byl patrně spíše způsob obživy než životní styl. Torstena Larssona napadlo, kolik z lidí na palubě by vůbec věnovalo v tisku či televizi zprávě o dimenzionálním skoku nějakou pozornost. Patrně by ji odmítli jako nesmysl. Tady, vysoko nad oceánem, v třeskutém suchém mrazu stratosféry a přesto obklopeni zvenčí hliníkovými plechy rozpálenými tak, že by se na nich dalo usmažit vejce,  v pohodlí interiéru velkého nadzvukového letadla, jehož technologii nerozuměli o nic víc než transdimenzionálním skokům, pro ně ovšem bylo všechno jaksi uvěřitelnější.

Kapitán Concordu se začal připravovat na přistání. "Myslíte že ten chlap v tom druhém Concordu je moje nějaká verze? zeptal se profesora.

"Je to velmi pravděpodobné," souhlasil profesor.

"Budu se držet z ním. Pokud jsem to já, neměl by mě ničím překvapit a sednu kousek za ním. Tak bychom se mohli vyvarovat nějakým neočekávaným okolnostem."

Piloti neměli k dispozici žádné navigační údaje, museli se tedy spoléhat na vizuální kontakt s letadlem před sebou. Kapitán jaksi instinktivně očekával, že se dostane do jeho úplavu, ale pak si uvědomil že to letadlo za kterým se snaží letět je pro něj vlastně nehmotné, takže nehmotný bude i jeho úplav.

Torsten Larsson radši nechal piloty soustředit se na ne zcela lehký úkol a šel se připoutat do svého sedadla. Nakonec už to bude jenom chvilka. Motory Olympus ve snaze udržet se za svým protějškem dostávaly celkem zabrat. V jednu chvíli je kapitán potřeboval roztočit z volnoběhu až na plnou forsáž, aby se udržel v natažené poloze ve vzduchu. A pak už přišlo přistání. Bum! Jenom aby nám nepraskly pneumatiky! Přes poněkud tvrdší dosednutí však přistání proběhlo jako na drátkách. Torsten Larsson se vydal zpátky do kokpitu. Dorazil tam zrovna když kapitán zamířil do odlehlého kouta, kam věřil že nejezdí žádná větší technika.

"Myslím že cestující tu neudržíme," řekl Torsten Larsson kapitánovi. "Každý bude chtít vidět svůj protějšek, a přiznám se že já také."

"Asi máte pravdu," odpověděl kapitán. "Ale dveře jsou nějakých pět metrů nad zemí. Jakmile zastavíme, spustím tedy s předních dveří nouzový skluz a pro návrat spustím nějaká lana z pásů nebo co najdu." Mezitím dojel k plánovanému místu a vjel na trávu. Jeden po druhém povypínal motory a požádal palubního mechanika, aby otevřel dveře a spustul skluz.

Torsten Larsson sdělil pomocí palubního rozhlasu cestujícím, že by sice osobně doporučoval, aby zůstali sedět na místě, ale že ví že to asi málo kdo udělá. Apeloval tedy na to, aby se vrátili nejpozději v osm hodin večer, aby se dostali včas na palubu. Nečekal na spuštění lan, věděl že sám se díky své kondici nahoru po skluzu dostane a hodlal se vrátit poměrně brzo, aby s lany pomohl. Udělil kapitánovi tázavý pohled. Ten jen zavrtěl hlavou a řekl: "Ne, moje místo je tady, mám tady za to zodpovědnost."

Torsten Larsson obdivně přikývl a vydal se ke dveřím. Byl na zemi mezi prvními. Pochopil, proč bylo dosednutí tvrdší. Kapitán počítal s výškou o dobrého půl metru menší než v jaké našla kola oporu. Reality se neprotínaly zcela přesně. Nyní se překvapeně díval na vlastní nohy zabořné po kolena v půdě. Nekladla mu žádný odpor, mohl se volně pohybovat, ale byl to groteskní pocit. Tohle mi nikdo neuvěří, pomyslel si a vytáhl svou zrcadlovku Alpa, aby udělal několik snímků. Vydal se k letištní budově, která se už s tou z jejich reality shodovala podstatně více, přesto si dával dobrý pozor, aby někam nezapadl. Došel do haly příletů.

A pak ji spatřil. Ale přestože věděl že v jeho realitě by zde na něj nečekala, musela to být Ona. Nemohl ji přehlédnout. Přesto že nebyla tak vysoká jako některé jiné ženy které znal, přece byla vyšší než většina ostatních žen. Stála tam se svým oblíbeným výstřihem ve svém obvyklém postoji s hlavou mírně skloněnou vpřed, obočí ve tvaru napjatého harmonického luku a rty podobné srpku měsíce. Její hluboké hnědé oči prohledávaly okolní prostor, jeho však tentokrát spatřit nemohly. Pak si všiml jejího smutného, zklamaného výrazu se stopou hněvu a s nádechem pocitu z tříštícího se skla. Podíval se směrem, kterým se dívala a viděl mihnout se sebe sama s onou letuškou z Concordu. Chvíli ji pozoroval v jejím rozčilení, až si začal připadat provinile. Otočil se tedy zpátky k letadlu a cestou se mu na mysl vkradly myšlenky na onu letušku. Jmenuje se Joan, pomyslel si...