Nepředvídatelné konsekvence
Někdy se i u Vojáka stane, že ne všechno se daří. Toho dne došlo pivo a všichni se tvářili mrzutě. Jediný, komu se zdálo že to nevadí byl Lemur, který tam byl svým vozem značky BMW, takže stejně nemohl pít. Lemur se všemožně snažil svou veselou náladu vnutit ostatním, leč ve většině případů se nesetkal s vřelým pochopením. V jednom případě byl dokonce kýmsi odeslán do onoho nepříjemného místa, kde končí záda a také mu bylo vyhrožováno fyzickou likvidací. Zvláštní, pomyslel si, jak nedostatek piva přiměje kamarády k nevraživosti.
„Měli byste se kurva všichni léčit,“ pronesl Lemur a dál natáčel abstinující alkoholiky na svůj Powered by Something.
„Ty seš snad totální arcibuzerant,“ nevěřícně na něj zíral Jersey. Ten sice o to scházející pivo ani tak moc nestál, měl před sebou Morgana, ale měl ten den zrovna špatnou náladu. Opodál Karlsson třísknul táckem o stůl.
„Buzeranti ste oba. A teď už hlavně držte hubu!“
Mezitím, tedy snad ani ne vyloženě mezitím, ale protože ve Vesmíru je čas relativní, tak spíše v relevantním horizontu konsekvencí některých souvisejících událostí, se v souhvězdí Hadonoše narodila princezna Karmína, naděje kermeského lidu, již dlouho sužovaného zlou kletbou. Jejich slunce, hvězda které říkali Řaches, vyhasínala. V dávném proroctví bylo psáno, že až se princezna vyspí s vysokým cizincem mužského pohlaví a počne tak budoucího krále, vše se k dobrému obrátí.
Tedy ono ani tak v proroctví nestálo, že se vyspí zrovna s vysokým cizincem, ale tak nějak se předpokládalo že ten, se kterým se vyspí bude mužského rodu, aby mohl být počat budoucí král. Jenomže to byl právě kámen úrazu. Jak princezna dospívala, nedalo se zrovna říct, že by jevila přehnaný zájem o muže. No, ve skutečnosti o ně nejevila zájem žádný, a to od té doby, co jí její ne o moc starší komorná v pubertě pomohla vyřešit jistý drobnější gynekologický problém a ona při tom zažila svůj první orgasmus. Od té doby měly obě dívky oči jen jedna pro druhou.
To pochopitelně působilo nemalé starosti dvorním astrologům jejího otce, krále Furniopaura, kterého marně přesvědčovali, aby zakročil.
„A co mám podle vás jako sakra dělat?“, rozkřičel se na ně pokaždé, když debata již nebrala konce. „Můj dědeček byl zas buzerant jak poleno a vidíte, jsem tady. Stojím tu před vámi a třímám toto kopí jako odznak své moci. A toto kopí prokleje jednu po druhé vaše nechutné zadnice, pokud se teď neseberete a nevysmradíte odtud do posledního kreténa!“
Co měli zkroušení astrologové dělat. Odebrali se za dvorním alchymistou, zda by nemohl připravit nějaký lektvar pro změnu sexuální orientace. Ten přikývl, že něco vhodného má, ale že je to potřeba vyzkoušet. Po krátké a vzrušené debatě se nakonec přihlásil Hans, jeden z astrologů, řka:
„Není ničeho, co bych pro svůj lid a pro svou zemi neučinil. Jsem též na ženské, výsledek experimentu tedy bude relevantním.“
„Výborně“, pravil obdivně alchymista. „Tady tuto mast si naber prsty a vetři za levé ucho.“
Hans si k nevábné hmotě zvolna přičichnul a pravil:
„No, jestli nějakým záhadný způsobem přiměješ její jasnost se tohohle vůbec dotknout, tak seš dobrej, fakt dobrej. Vždyť to smrdí jako kočičí zvra...“
„...To je ovšem pochopitelně pouze jeden ze základních komponentů,“ skočil mu do řeči alchymista. „Ale je tu ještě jeden, řekl bych větší problém.“
„Jako ještě další?“, ptali se astrologové.
„No, spíš zásadní,“ alchymista učinill dramatickou pauzu, „aby to fungovalo na ženskou, tak ta to musí vypít.“
Hans vtiskl alchymistovi do dlaně kelímek s elixírem a se slovy „Tak v tom případě to vyzkouším až na tom trochu zapracuješ, však víš, vzhled, vůně, chuť...“ ho silně nakopl kolenem do varlat.
„Šmejdi nevděční,“ volal svíjející se alchymista za odcházejícími astrology. „To mám za to, že jsem jedinej přišel s aspoň nějakým řešením. Seru na vás, vy bando smažek! A nemyslete si že až na vás zase příde absťák, že vám zase dám něco zadarmo!“
Mezitím (skutečný význam slova „mezitím“ jsme si již vysvětlili – pozn. aut.) se k planetě S3 ohromnou rychlostí, mimoprostorovými skoky, částečně mimo realitu, blížila malá kosmická loď poháněná reaktorem čerpjícím enrgii z vakua. Možná vás překvapí, že loď byla postavena na Zemi, ovšem v jiném časoprostorovém kontinuu, než ve kterém se nacházeli přátelé zmínění v samotném úvodu našeho příběhu. Pro loď pohybující se ekvivalentem vysoce nadsvětelné rychlosti a která se pravidelně ocitá mimo jakékoliv časoprostorové kontinuum to však, jak zjistíme dále, nemá velký význam.
Pilot Torsten Larsson měl nyní plné ruce práce. Snažil se s využitím veškeré energie svého reaktoru snížit svou vysokou rychlost. Mimo zcela mimořádné případy bylo sice zakázáno se k Zemi přibližovat s běžícím vakuovým reaktorem blíže než na nějakých pět set tisíc kilometrů, ale toto byl jeden z těch případů. Viggen měl poškozenou integritu trupu a rychle ztrácel vzduch. Torsten Larsson horečně prováděl výpočty, aby dokázal co nejrychleji vstoupit do atmosféry Země. V okamžiku,kdy se natrvalo objeví ve svém kontinuu, vypne vakuový reaktor a pomocí zbytkové energie v cívkách existenčního transformátoru, provede plasmovými motory poslední korekci dráhy. Na víc nebyl čas.
Ve stejném okamžiku, avšak jiném kontinuu již pojednou omrzelo Lemura natáčení absťákem postižených kamarádů a osvítilo jej Poznání. S rozzářenou tváří vyskočil vysoko do vzduchu a uvědomil si, že pokud se mu podaří překonfigrovat emiter mikrovlnného záření ve svém Samsungu S4 tak, aby radiace směřovala dovnitř do jednoho bodu, mohl by se spojit i s tím co neexistuje.
„Kurva, třetí fáze!“, vykřikl a jal se anténu svého oblíbeného přístroje překonfigurovávat.
Nikdo neví, co s ní vlastně provedl a nepamatuje si to ani on, faktem ovšem je, že se mu to nějakým způsobem povedlo. Anténa začala své záření emitovat do jednoho bodu, navenek telefon chytil plamenem a Lemur jej zděšeně odhodil. Mimo náš prostor a čas se však začalo dít něco podstatně zlověstnějšího. Koncentrace mikrovlnného záření do téměř nekonečně malého bodu vytvořila v mimoprostoru silnou energetickou rázovou vlnu a protože se v relativní blízkosti NEvyskytoval jen Torsten Larsson se svým poškozeným Viggenem, byl jí naplno zasažen.
Energetický impuls způsobil skutečnou pohromu uvnitř sekce existenčních transformátorů, které všechny explodovaly. Torsten Larsson zaznamenal silný náraz a Viggen se ocitl v plné realitě. Následky naštěstí poněkud zmírnily tlumiče reality, přesto nad svým strojem ztratil kontrolu. „Reaktor!“, prolétlo mu hlavou, ale bylo už pozdě. Všechny bezpečnostní pojistky už byly prolomeny a reaktor, v jehož středu se nacházelo fyzikální vakuum hrozil největší technickou katastrofou v dějinách lidstva. Síla jeho exploze by se vyrovnala energii dopadu asteroidu střední velikosti.
Vsadil vše na poslední kartu a zatímco do nitra nestabilního reaktoru nechával vstřikovat roztavené plutonium ve snaze alespoň o něco oddálit explozi, aktivoval poslední ochranný mechanismus a poslal reaktorovou sekci své lodi nazdařbůh do mimoprostoru.
„To by prozatím bylo,“ procedil mezi zuby a pomocí ručního řízení zažehl nouzový chemický raketový motor.
Brzdil snad i očima, ale nemohlo to stačit.
„Doprdele!“, uvědomil si že do atmosféry Země vstoupí rychlostí skoro sto tisíc kilometrů v hodině. Ale musí to udělat, ve své umírající lodi jinak nepřežije ani pár hodin a pokud mine Zemi, nikdo se k němu do té doby nedostane. Tepelný štít to nemůže vydržet, říkal si. I když... Viggen byl navržen aby mohl sestoupit do atmosféry i Jupiteru, čelní štít z průhledného hyperkompozitu to možná vydrží, ano, roztaví se křídla, motorová sekce... ale životně důležité bloky s manévrovacími tryskami jsou aktivně chlazené. I tak z Viggena moc nezbude, ale když se katapultuje jakmile se rychlost sníží pod desetinásobek rychlosti zvuku, mohl by z toho vyváznout se zdravou kůží.
A je to tady! Odhadem nastavil úhel vstupu do atmosféry. Vzhledem k tomu, že se vůči orbitě Země pohyboval hyperbolickou rychlostí, musel do atmosféry vstoupit hlavou dolu, aby tlačil svůj stroj „k zemi“, jinak by se od atmosféry jen odrazil jako když hází na hladinu rybníka žabky zpět do prostoru.
Nástup aerodynamického namáhání byl při této rychlosti nenadálý a zdrcující. Torsten Larsson byl sice na přetížení zvyklý, protože aby mohl Viggen proniknout do mimoprostoru, musely jeho plasmové motory po dobu několika sekund udržet zrychlení minimálně 30G, ale v tom případě působilo přetížení přímo proti opěradlu sedačky a o pilotáž se starala automatika. Teď byl bez autopilota a kolaboval při dlouhodobém přetížení 20G, které mu odkrvovalo mozek, ještě že dobře fungovaly anti-G kalhoty v jeho skafandru.
Když viděl, že rychlost klesla pod první kosmickou, trochu povolil a nechal se opět vynést do větší výšky. Zatížení se snížilo a on si mohl poněkud obhlédnout škody. Čelní štít byl očividně popraskaný od nepředstavitelného žáru, ale snad držel pohromadě, trup za kabinou nyní tvořila jen změť spečených trosek ze superkompozitu a titaniové slitiny, ze kterých byl Viggen postaven. Z křídel zbyly jen pahýly. Jdiné co fungovalo, byly naštěstí orientační trysky a systém pro udržení stability a prostorové orientace.
Za chvíli se opět ponoří do atmosféry. Ale teď už to bude spíš jako jízda na saních. Přetížení by nemělo přesáhnout 10G. Mohlo by to být i méně, ale chtěl zpomalit co nejdříve, bál se že to zmasakrovaný Viggen brzy vzdá úplně. Trvalo to jen pár minut. Při rychlosti asi jedenáctkrát vyšší než rychlost zvuku upadl zbytek levého křídla a Viggen začal rotovat. Rozpadne se, pomyslel si Torsten Larsson a bez váhání se katapultoval.
Prásk! Cítil jak do jeho skafandru udeřila rázová vlna vytvořená čelním štítem. Vyrazila mu dech a vzápětí ucítil žár! Přetížení na zlomek vteřin dosáhlo 80G. Upadl na okamžik do bezvědomí a když se probral, ještě stále seděl ve vystřelovací sedačce, ale rychlost už klesala k rychlosti zvuku. Automatika sedačky odhodila deflektor rázové vlny u jeho nohou, aby se o něj nezachytil, uvolnila mu popruhy a sedačka samotná mu zmizela z pod zadku, bržděná stabilizačními padáčky. O několik sekund později se mu otevřel padák. S úlevou zjistil, že klesá k přívětivé venkovské krajině evidentně kdesi v evropském vnitrozemí.
Toho dne měl dvorní alchymista krále Furniopaura důvod k dobré náladě. Podařilo se mu totiž připravit elixír pro změnu sexuální orientace bez kočičích zvratků a zato za použití různých koření a esencí, od kterých si sliboval znásobení účinku, vylepšit vzhled, vůni a snad i chuť. Tu se však sám vyzkoušet neodvážil. Rozběhl se proto po chodbě paláce směrem k astrologické pozorovatelně.
„Hansi, Hansi!“, volal už z dálky. „Mám to! Můžeš to vyzkoušet!“
Hanse zastihl spolu s ostatními astrology, jak si hvězdářským dalekohledem prohlíží děvčata pracující na nedalekém poli a šťavnatě je komentuje. Nyní vhrnul na alchymistu vyčítavý pohled. Ten ho však zpražil nedočkavým gestem.
„No tak Hansi, vždyť co bys neudělal pro blaho národa!“
Hans si vzal skleněnou baňku do ruky. Byla v ní čirá sytě karmínová tekutina s kořeněnou sladko hořkou vůní. Vlastně voněla docela lákavě.
„Si to jako mám vetřít za levý ucho, jo?“
„Ne“, děl alchymista. „Tahle verze se pije u obou pohlaví.“
„Tak jo“, řekl Hans a lehce usrknul. Záhadná podmanivá chuť si jej však získala natolik, že už nepřestal, dokud nevypil celou asi litrovou baňku.
Řaches byla hvězda o něco menší než Slunce a ve skutečnosti nevyhasínala, jak se domnívali Isarňané, ale procházela nestabilní fází své činnosti. Zatímco její jádro bylo, živeno stabilními řetězci termonukleárních reakcí, stále stejně horké, její horní vrstvy se poněkud rozpínaly a chladly a tím vysílaly směrem k planetárnímu systému méně energie. Výsledkem byla jakási ledová doba, která začala Isarnu sužovat. Většina obyvatel Isarny si všimla, že Řaches méně září a dokonce mění barvu do purpurové. Také si byli vědomi posunu trvalého ledu a rok od roku menších sklizní a obojí logicky správně přisuzovali svému slunci.
Námořní plavba nepatřila v době plachetnic zrovna mezi zcela bezpečné kratochvíle na Zemi a jinak tomu nebylo ani na planetě Isarna. Ten den zastihl princeznu Karmínu na palubě královské vlajkové lodi jejího otce na cestě do severních kolonií Kermesu. A protože předpovídání počasí bylo na Isarně teprve v plenkách, pravděpodobnost spolehlivé předpovědi na pár dní dopředu se prakticky shodovala s pravděpodobností s jakou takovou předpověď umí dnes sestavit pozemští meteorologové poté co byli vybaveni hypermoderními počítači. Jinak řečeno, v obou případech byly lidové pranostiky mnohem přesnější než to, co se tvářilo jako oficiální věda. Není tedy příliš divu, že hrdý koráb zamířil přímo do bouře.
„To se mi nelíbí“, pravila princezna Karmína vedle stojícímu kapitánovi, když na přídi sledovali jednoho odpoledne obzor. Fialové světlo provázené jasnými záblesky a vzdálené hřmění nevěstilo nic dobrého. „A je zlověstný klid.“
Kapitán přikývl. „Klid před bouří. Teď už tomu asi neutečem.“
První nápor bouře na sebe nenechal dlouho čekat. Přestože kapitán předem nechal vyměnit plachty za bouřkové, prudkost s jakou bouře udeřila, zaskočila celou posádku. Loď málem nalehla pod náporem větru v čele bouře svými čtyřmi stěžni na hladinu a poté se zvedly vlny tak mohutné, že i kapitánovi se sevřelo hrdlo úzkostí. Možná že kdyby byl na Zemi, zkřížil by před sebou prsty a zašeptal Shiver my timbers, nebo tak něco. Ale protože byl na Isarně, pronesl pro pozemšťana něco méně srozumitelného a následně poslal všechny co neměli co na práci na palubě dolů do podpalubí.
O deset minut později, to už věděl že není v silách jeho lodi běsnícím živlům vzdorovat, vydal příkaz poněkud opačný. Všichni na palubu a připravte si něco, co vám pomůže udržet se na hladině! Nařídil vystřelovat světlice a modlil se aby vydržely stěžně.
Nevydržely. Pod obzvlášť prudkým náporem se ozvalo ostré zapraštění a dva nejvyšší stěžně se zřítily. Vyrvaly velkou plochu paluby, shodily na palubu pavučinu lan a roztříštily levý bort. Loď se prudce naklonila, protože stále zachyceny lanovím nyní působily jako plovoucí kotva.
Námořníci se sice rychle chopili seker a snažili se stěžně uvolnit, avšak královský koráb nebyl zrovna malá výletní lodička a ocelovými dráty vyztužená a jak Arnoldovo předloktí silná lana nebyla sekerám zrovna snadnou potravou. A loď mezitím nabírala každou sekundou desítky tun vody. Když se jim přecijen povedlo se sťěžňů zbavit, převalovaly se v podpalubí už tisíce tun vody a nezadržitelně se tam hrnula další. Situace se stávala bezvýchodnou. Loď ztratila veškerou ovladatelnost a jak se přes ní přelévaly vlny, čím dál víc hrozilo, že další vlnu už ze sebe nesetřese.
„Co je to támhle?“, zakřičela princezna Karmína do ucha kapitánovi a ukázala rukou.
Kapitánovi se náhlým přívalem naděje rozšířily zornice.
„To je loď! Umprxchwck (*po kermessky "doprdele", pozn. aut.) , to je loď!“ Musí to být Duiřané, napadlo ho. Kdo by taky jiný dokázal vzdorovat takové bouři a ještě nám připlout na pomoc.
Duiřané byli známí tím, že dokázali využívat bouří k rychlému cestování. Jejich spíše menší a nižší lodi s lehkou konstrukcí k tomu byly speciálně navrženy. Kermesané sice s Duiřany nebyli vyloženými spojenci, v minulosti spolu dokonce i válčili, nyní se však víceméně respektovali, nebyl tedy důvod předpokládat že jim odmítnou pomoc.
Hbitý stín se v několika minutách ocitl prakticky na dosah. Byl to poměrně nízký a úzký dvojstěžník, podstatně menší než Furniopaurova vlajková loď. Podle insignií stál za kormidlem sám kapitán. Přistavil k potápějícímu se korábu svou loď bokem a vytřás vítr z plachet. Jeho muži mezitím hodili lana.
„Rychle, dělejte“, popoháněl kapitán královského korábu všechny aby se pomocí lan dostali k záchraně. Po jednom z lan přelézala i princezna Karmína, avšak přesto že se jí jeden z důstojníků pokusil zachytit, smekla se jí ruka a ona skončila ve vlnách.
Kapitán duirské lodi bez váhání předal kormidlo svému důstojníkovi a vrhnul se za ní. V mžiku byl opět na hladině a několika tempy dosáhl místa, kde princezna zmizela pod vodou. Hrábl do vody a vytáhl jí nad hladinu za její karmínové vlasy. Poté ji zachytil levou paží pod krkem a vydal se zpět ke své lodi. Věděl že to bude boj, dostat se zpátky na palubu.
Chvíli se nacházel na hřbetu vlny, vysoko nad její palubou, aby se vzápětí propadl do údolí mezi vlnami a se svou lodí vysoko nad hlavou téměř propadal panice že se na ně zřítí a rozmačká je. Nakonec se mu podařilo zachytit lana a nechat se vytáhnout na palubu. Kermeský koráb už znovu nezahlédl, po náporu jedné z dalších vln už se nad hladinu nevyhoupnul. Už zde nebylo co zachraňovat.
„Co nejrychleji ven z bouře!“, vydal rozkaz svému prvnímu důstojníkovi a sešel s princeznou v náručí do své kajuty na zádi.
Dýchala a pomalu přicházela k sobě. „Zůstaňte tady princezno. Než se dostaneme z bouře, obávám se že pro vás nemohu víc udělat.“ S těmito slovy se otočil a vydal se zpátky na palubu
Princezna tam zůstala stát jako solný sloup, tedy jak jen může solný sloup stát na palubě zmítané bouří. Poprvé v životě se jí zdálo že jí přitahuje muž. Musela myslet na jeho silné objetí, na jeho zdravě namodralou pleť, jeho červené oči... Nemohla se dočkat až se vrátí do kajuty.
Hans, poté co do sebe obrátil celou baňku elixíru, zůstal na moment nehybně stát. Pak se obrátil na dvorního alchymistu a řekl:
„Tyvole to je fakt docela dost dobrý, doufám že máš schovanej recept.“ Pak náhle zmizel. Prostě se vyřítil pryč.
Další z astrologů se ho pokusil následovat, ale brzo byl zpátky s omluvou že ho ztratil.
„Nevadí, támhle je,“ ozvali se ostatní astrologové s tlumeným smíchem od hvězdářského dalekohledu. „Nefunguje to,“ zoufal si alchymista, který zrovna zkroušeně sledoval, jak napůl vysvlečený Hans jako u vytržení pronásleduje vyděšená děvčata, co prve pracovala na poli.
„Z toho si nic nedělej,“ dobírali si alchymistu uchechtávající astrologové. „Stejně to podle všeho bude prodejní trhák.“
Duirská loď vyplula z bouře a její kapitán sestoupil do své kajuty, kam prve uložil princeznu Karmínu. Chtěl zažehnout olejovou lampu, ale princezna mu zadržela ruku a upřela na něj hluboký pohled. Zajel prsty do kořínků jejích vlasů a políbil ji na její plné modré rty.
O několik desítek minut později většinu obyvatel osvětlené strany planety Isarna vyrušil záblesk jasného světla. Podívali se vzhůru a viděl, že Řaches svítí neobyčejně jasně. Mnozí se na přímém světle dokonce spálili. Pak začala intenzita záření rychle klesat, ale zůstala vyšší než před tím, asi na takové úrovni, jakou si někteří pamětníci pamatovali před příchodem kletby.
Jistě si vzpomínáte, že Torsten Larsson odhodil ve snaze nezpůsobitZemi černobylskou katastrofu postrelativistického věku reaktor. Tak reaktor doputoval mimoprostorem až ke slunci Řaches, v jehož horních vrstvách explodoval. Výbuch vytvořil v jeho atmosféře rázovou vlnu, která způsobila její smrštění a zdálo se že obnovila stabilitu této isarnské hvězdy.